Rwanda a Burundi
aneb
nikdy nekončící zabíjení?

OBSAH:

I. Úvod

II. Rwanda

III. Burundi

IV. Závěr

Použitá literatura

I. Úvod

Abychom mohli pochopit dnešní situaci v těchto dvou afrických zemích, musíme vyjít z jejich minulosti. I když obě země mají mnoho společného, přesto každá z nich má určité zvláštnosti. Začnu historií Rwandy.

II. Rwanda

1)Dávná minulost

Původní obyvatelé tohoto území byli lovci-sběrači Pygmejové skupiny Twa. Později se v zemi usadili Hutuové, kteří se stali zemědělci. Ti byli ovládnuti Tutsijskými nájezdníky, kteří na toto území přišli na konci 13. století z jihu a byli chovateli dobytka. Jejich vůdce Ruganzu Bwimba založil v 15. století království, které se udrželo až do 19. století na dnešním území Rwandy. Hutuové byli porobeni. Na počátku 19. století na dnešním území Rwandy vznikla centralizovaná říše pod vládou dynastie Baněnginja. Od r. 1890 začalo Německo uplatňovat nárok na toto území. Koncem 19. století soupeřily o nadvládu tohoto území již tři státy, a to Německo, Belgie a Velká Británie. Od roku 1899 bylo území součástí Německé východní Afriky a za 1. světové války v roce 1916 bylo obsazeno Belgičany. V letech 1920-1946 spolu s Burundi jako Ruanda-Urundi bylo mandátní území Společnost Národů pod belgickou správou. Obě země tvořili zvláštní oblast Belgického Konga v čele s viceguvernérem a komisařem. Od roku 1946 bylo území součástí poručenského území OSN Ruanda-Urundi opět pod belgickou správou.

2)Nedávná minulost

S podporou tutsijského vládce Kigeriho V. byla v září 1959 založena první politická strana, Národní svaz Rwandy (UNAR), požadující zrušení poručenského systému a vyhlášení plné nezávislosti. Na konci roku vznikly dvě politické strany Hutuů, které spolupracovaly s belgickou správou a snažily se o likvidaci feudálních výsad Tutsiů. V roce 1960 získala Rwanda autonomii, volby v roce 1960 vyhráli Hutuové. Již v průběhu voleb došlo ke krvavým srážkám mezi Hutuy a Tutsii. 28. ledna 1961 byla vyhlášena republika a v září 1961 se konalo referendum o budoucnosti země: 83% účastníků hlasovalo pro zrušení monarchie. V čele Rwandy stanul prezident Grégoire Kayibanda. Plnou nezávislost země získala až 27. června 1962, kdy byl poručenský statut zrušen. v důsledku rozsáhlým represáliím odešlo již na konci roku 1961 na 150 000 uprchlíků do sousedních zemích, zejména do Burundi. Tutsijská exilová vláda se ustavila v ugandském hlavním městě Kampale. Roku 1963 do země vtrhli Tutsiové z Burundi, útok se však nezdařil a mnoho Tutsiů bylo zmasakrováno. Pokračující násilí vedlo k vojenskému puči v červenci 1973 vedeným Juvénalem Habyalimanem (1937 až 1994), který svrhl vládu jednotné strany Mouvement Démocratique Républicain, která v parlamentních volbách 1965 a 1969 obsadila všechna křesla, a prezidenta Grégoirea Kayibandu. Moc přešla do rukou Národního výboru za mír a národní jednotu. Nový prezident, Juvénal Habyarimana, založil vlastní jednotnou stranu, dal vypracovat ústavu, Podle této ústavy ze 17. prosince 1978 se stala Rwanda republikou v čele s prezidentem. Roku 1981 byl opět zřízen civilní režim s jedinou politickou stranou a proběhli volby do legislativy. Roku 1990 zastavil další tutsijský útok. Podle nové ústavy z roku 1991 se Rwanda stala pluralitním státem. Demokratické změny však neukončily kmenové nepřátelství.

3)Genocida Tutsiů v roce 1994 a následující útěk Hutuů

4. dubnu 1994 bylo sestřeleno letadlo s prezidenty Rwandy a Burundi Juvénalem Habyarimanem a Cyprianem Ntayamirem v letadle, když se blížilo k letišti v Kigali. Tito prezidenti byli asi zabiti hutuskými vůdci, kteří se jich chtěli zbavit a jejich smrtí poskytnout ospravedlnění pro masakr, který začal tu samou noc. Následující den, 7. dubna, rwandská hutuská armáda a hutuské milice zablokovala silnice a vyžadujíce prokázání totožnosti začala zabíjet mačetami a tyčemi Tutsie a umírněné Hutuy. Dále pak pomocí seznamů obyvatel místních vlád chodily milice od domu k domu a zabíjeli celé rodiny Tutsiů i s dětmi a umírněné Hutuy. Tento organizovaný masakrům Tutsiů a umírněných Hutuů Hutuskými milicemi je označovaných také jako genocida. Kolik lidí při této genocidě trvající "pouze" 2 až 3 měsíce skutečně zemřelo nikdo neví. Odhady jsou od půl milionu do dvou milionů. (I Pol Potovi trvalo čtyři roky než zabil podobný počet lidí v podobně lidnaté a převážně zemědělské zemi.) Masakr byl tak intenzivní, že ho přežilo podle některých odhadů jen 17 000 Tutsiů. Masakr ukončili až tutsijští povstalci ze Rwandské vlastenecké fronty (FPR), kteří postupovali od Ugandy směrem na jih a v červnu 1994 dobyli hlavní město Kigali. Postupně ovládli celou zemi a vytlačili poraženou rwandskou (hutuuskou) armádu, tzv. Ozbrojené síly Rwandy - FAR a hutuské milice do Zairu. V červenci 1994 tutsijská FPR prohlásila válku za ukončenou a na znamení usmíření dosadila hutuského předáka Pasteura Bizimungua za prezidenta. Hutuové se ale obávali represí a houfně začali opouštět Rwandu a utíkali do Zairu, Tanzánie, Ugandy a v menší míře do Burundi. Takto odešlo možná až 2 mil. lidí a stali se tak po Afgáncích druhou nejpočetnější skupinou uprchlíků mimo svoji vlast. Do Rwandy se ale vrátilo až 1 mil. tutsijských uprchlíků z ciziny. Zdálo se, že tento stav,kdy kolem 2 mil. hutuských uprchlíků bylo v táborech, především v Zairu a Tanzánii, bude trvat mnoho let a nikdo nevěděl jak ho vyřešit.

4)Poslední události

a)povstání Tutsiů v Zairu

Do tohoto setrvalého stavu ale zasáhli Tutsiové, kteří žijí nejméně dvě stě let v Zairu a které se pokusil Zair v říjnu 1996 vyhnat z jejich domovů. Tito Tutsiové žijí v horách Mulenge, které leží na západ od jezera Tanganika, blízko burundských a ne rwandských hranic. Tito zairští Tutsiové jsou známí jako kmen Banyamulenge. Mnoho z nich již sloužilo ve rwandské armádě. Tito "Banyamulengové" se spojili s jinými disidenti z různých kmenů do tzv. Koňské osvobozenecké armády. Spojuje je nespokojenost s 31-letou korupční vládou Mobutu Sese Seka a povstalci tvrdí, že ho chtějí svrhnout a pomoci řešit Rwandě problém s uprchlíky. Někteří z těchto povstalců jsou následovníci Pierra Mulelea, již dlouho mrtvého revolucionáře 60. let a oponenta Mobuty. Pod 31 letou vládou diktátora Mobuty Sese Seka se Zair po desetiletí rozpadá. Navíc vzpoura ve východním Zairu inspirovala i jiné zairské provincie, jako je Shaba a Kasai. Mobutovi Sese Sekovi je 66 let a nyní si léčí na Riviéře po chirurgickém zákroku na odstranění rakoviny, kterému se podrobil ve Švýcarsku. Je možné, že až se vyléčí, jestli se vyléčí, nebude se mít kam vrátit a ze svých tučných kont ve Švýcarsku, o které okradl Zair z mezinárodní pomoci nebo z těžby nerostů, bude muset žít v cizině. Zairská vláda tvrdí, že povstalci jsou rwandští nájezdníci, kteří se chtějí zmocnit zairského území. Obojí je možná pravda. Jisté je, že ofenzíva povstalců byla rychlá a dobře organizovaná a jejich bezprostřední úkol se hodil rwandské vládě. Je těžké věřit rwandské vládě, že do tohoto povstání není zapletena rwandská, převážně tutsijská armáda. Nepřátelé povstalců jsou hutuské milice, které vládly ve Rwandě do roku 1994 a pak vládly v uprchlických táborech v Zairu a zairská armáda, která je podporuje. Část těchto hutuských milic je tvořena také Hutuy uprchlými z Burundi. Tyto milice v posledních měsících před porážkou ze strany tutsijských povstalců, vraždily svědky genocidy a bývalé rwandské místní úředníky. Tyto milice se nyní stáhly hlouběji do Zairu. Je také podivné, že burudský vojenský vůdce Pierre Buyoya souhlasil s jednáním s burundskými hutuskými povstalci, ale těsně před ofenzívou zairských tutsijských povstalců toto jednání odmítl. Zairská armáda veřejně reptá, že jim zairská vláda nedala dostatečnou podporu ve východním Zairu. To je ale těžké, protože neexistuje žádná zpevněná štěrková silnice z Kinshasy na východ. Zairaká armáda je v rozkladu, protože ji Mobutu Sese Seko záměrně udržoval ve špatně organizovaném a špatně vycvičeném stavu, aby ho nemohla svrhnout. Zairští generálové navíc prodali vojenská letadla na náhradní díly a tak si namastili vlastní kapsy. Nikdo ale nepředložil důkaz, že Rwanda systematicky pomáhá zairským povstalcům. Jistá spolupráce mezi tutsijskými povstalci v Zairu a rwandskou vládou jistě existuje. Ukazuje to, že např. jeden z vůdců povstalců, Laurent Kabila, slíbil, že zajme hutuské bojovníky a pošle je do Rwandy k soudu a popravě za genocidu Tutsiů v roce 1994. O to méně se o to zajímají západní vlády. Západní vlády, kromě Francie, spoléhají na to, že silná Rwanda a navrátilými uprchlíky je nejlepší cesta dopředu. Rwandská vláda dostává podporu z USA a Francie se obává vzniku afrického anglosaského pásu od Egypta po Jížní Afriku. USA uvítaly uzavření uprchlických táborů v Zairu a několik amerických poradců pomáhá vycvičit rwandskou armádu v protipovstaleckých technikách. Mnoho z uprchlíků sloužilo poslední 2 roky jako nedobrovolné lidské štíty hutuským milicím. Při povstání Tutsiů v Zairu byly západní vlády postaveny před dilema jak dostat do uprchlických táborů potraviny a zabránit hladomoru. Hrozilo, že buď tam pošlou své vojáky (OSN již schválila příslušnou rezoluci) a tito vojáci budou zataženi do bojů mezi tutsijskými povstalci a hutuskými milicemi podporovanými zairskou armádou a nebo, že budou zairskou vládou obviněni z podpory povstalcům, když začnou potraviny posílat na letiště pod kontrolou tutsijských povstalců. Poslední varianta byla ze všech nejhorší a to, že ani tam nepošlou své vojáky a ani nebudou tam posílat potraviny, a tudíž budou jen přihlížet hladomoru. Návrat uprchlíků zpět do Rwandy to vyřešil za ně. Rádi jsou i povstalci, že do východního Zairu nepřišli mezinárodní mírové jednotky, protože by jinak museli podle mezinárodního práva vrátit zairské vládě letiště v Gomě a v Bukavu.

b)návrat uprchlíků - co bude s viníky genocidy z roku 1994?

Do Rwandy se začali vracet v listopadu ze Zairu a v prosinci z Tanzanie. Podle svědectví uprchlíků nebyl ale návrat ze Zairu úplně dobrovolný. Tutsijští povstalci používali následující strategii: Nejdřív daný tábor obklíčili, jedinou cestu, kterou nechali otevřenou, byla cesta do Rwandy, nedovolili humanitárním organizacím v přístupu do něj, minimalizovali přísun potravin a léků do něj dokud se uprchlíci nevydají na cestu domů. Rwanda byla v posledních dvou letech obviňována, že si ve skutečnosti návrat uprchlíků nepřeje. Pravda ale byla jiná. Rwandský prezident tehdy v listopadu spěchal s megafonem na hranice, aby navrátilce přivítal, a rwandská armáda dostal příkaz, aby se k navrátilcům slušně chovala. Rwandská vláda navrátilce nemiluje, ale radši je má doba pod svou kontrolou než za hranicemi pod kontrolou svých nepřátel. Má to pro Rwandu další výhodu a to, že by mohla teď dostat peníze, které šli na výživu uprchlíků v táborech. Ty peníze sice asi nedostane, ale neškodí doufat. Návrat ale nebyl úplně bez problémů již na samotných hranicích. Armáda uzavřela stanice rozdělující sušenky s vysokým obsahem proteinu a vodu a unavení navrátilci byli vyhnáni z center Červeného kříže. Rwandská vláda prohlásila, že pomoc může být rozdělena jen, když se navrátilci dostanou domů. Aby urychlila návrat, armáda zabavila auta agenturám poskytující pomoc, naložila na ně ženy a děti a odvezla je domů. Při tom bylo ale s uprchlíkama zacházena jako s dobytkem. Hutuové, kteří neopustili v roce 1994 Rwandu, jsou rádi, že se jejich prázdné vesnice po více než dvou letech znovu naplňují. Ale co na to Tutsiové? Tak například Sam Gody, který se během masakru Tutsiů v roce 1994 6 týdnů ukrýval v septiku a živil se kostelními hostiemi. 6 jeho bratrů a sester bylo zmasakrováno. Nyní říká, že se jejich vrah vrátil. Když se Gody setkal s tímto mužem, farmářem, kterého znal léta, vrah tvrdil, že je nevinný. "pouze jsem usekl tvému bratru ruce, jiní přišli a zabili ho." tvrdil a pak mu předal seznam 7 mužů, které obvinil, že jsou skutečnými vrahy. byl zavřen, podle úřadů "pro jeho vlastní ochranu", ale po pár dnech byl pro puštěn. V celé Rwandě roste napětí. Ti z Tutsiů, kteří přežili masakr v roce 1994, a není jich velký počet, mají strach se vrátit do svých vesnic, kde mezitím buš pohltila ruiny jejich domů. Mnoho z nich dnes žije okolo stanovišť armády a nedaleko trhů. Jejich rodiny byli povražděni při masakru. Tito Tutsiové pohrdají vládou za její zdrženlivost při uvězňování vrahů. Mají strach, že vrazi znovu udeří, aby odstranili svědky. Někteří z nich již byli od návratu Hutuů zabiti. Tutsiové se také bojí, že budou muset navrátit domy, které v roce 1994 obsadili. Zvláště v hlavním městě Kigali tutsijští navrátilci, kteří se v roce 1994 vrátili z exilu, obsadili prázdné domy, které našli. Hutuové, kteří zde žili, nyní žijí ve vesnicích u svých příbuzných. Zákon, ale říká, že navrátilí Hutuové mají právo se vrátit do svých starých domovů, noví okupanti mají 2 týdny na to, aby se odstěhovali. Budou k tomu donuceni? Armádní důstojníci, kteří obsadili vily na kopcích okolo Kigali, se neobávají. Obyčejní lidé ale ano. Strach, tentokrát z pomsty, mají ale také navrátilí Hutuové. Po dva roky exilu jim vůdcové milic říkali, že kdokoliv se vrátí domů, bude zabit. Mnoho Hutuů se přestěhovalo do vesnic, kde je jen málo Tutsiů. Rwandské úřady dosud uvěznily několik desítek navrátilců z dosavadního více jak miliónu hutuských navrátilců, většinou kolem Kigali. Tak například Eugene Ndinda byl uvězněn následující den poté, co se vrátil ze Zairu. Byl uvězněn v malé betonové cele s jinými 20 muži v Mbogu, 70 kilometrů severně od hlavního města. Tento mladý učitel připouští pouze to, že byl v davu, který přihlížel popravám Tutsiů. Jeho spoluvězeň Apollinaire Nsabimana připouští více. Tento 25-letý muž připouští, že ubil muže k smrti tyčí, ale tvrdí, že pouze poslouchal příkazy vojáků, říká:"Řekli mi, že nechtějí plýtvat kulkami." Někteří z navrátilců jsou nevinní, někteří z nich byli také obětí vraždících Hutuů. Všichni ale mají strach, protože jsou podezíráni jak vládními úřady, tak bývalými vrahy. Někteří mají příbuzné ve vězení, někteří obsadili domy a někteří poskytují důkazy proti vrahům. Jedna hutuská žena, které byla useknuta ruka dříve, než její tutsijský manžel byl zavražděn, říká:"Zdá se, že vrazi proti mě stále něco mají. Když míjím jejich domy, cítím strach". Pověřený místní tutsijský úředník ale tvrdí, že:" Nemá žádné problémy, protože je Hutu". Tyto problémy se ještě zněkolikanásobili, když se z Tanzánie začalo v prosinci 1996 vracet 500 000 zdejších Hutuských uprchlíků. Rwandská vláda chtěla, aby se vrátili, ale už plánovala, že některé uvězní. Svět radši hledí jinam. Ve rwandských vězeních je přes 90 000 podezřelých a věznice jsou přeplněné. Prokurátoři byli vyzváni, aby uspíšili propouštění již zadržovaných vězňů, pokud jsou důkazy proti nim nedostatečné a tak uvolnili místo pro nové podezřelé. Ministerstvo spravedlnosti Rwandy také uvažuje propustit na svobodu všechny, kteří spáchali nenásilné trestné činy jako je krádež, aby uvolnili místo pro podezřelé z válečných zločinů. Tisíce bývalých vojáků a úředníků jsou již označeni. Rwandská vláda již publikovala seznam s 1946 lidmi, kteří jsou údajně plánovači masakru a ti nejhorší vrazi. Tyto lidi chce popravit. Tito lidé, z nichž někteří jsou mimo Rwandu, jiní ve vězení, nemají právo na obhajobu. Řadoví vrazi, kteří se přiznají a jmenují své komplice a nadřízené, se z toho mohou dostat se 7 lety vězení. Tito vrazi ale nespěchají, aby všechno vypověděli. Stará vězeňská hierarchie byla obnovena a někteří vězni vůbec nepřipouštějí, že by se nějaká zvěrstva v roce 1994 vůbec děla, natož že by se jich účastnili. Vláda nyní doufá, že se jí podaří zlomit tuto solidaritu mlčení oddělením nejhorších viníků do samotek. Rwandská vláda přišla s tím, že potrestá hlavní válečné zločince a ty menší viníky nechá jít. Vláda doufá, že tímto kompromisem uspokojí jak ty z Tutsiů, co přežili genocidu, tak odstraní strach Hutuů z pomsty a etnického perzekuování. Tento názor vyjadřuje Gerard Ntashamaye, generální ředitel rwandského ministerstva spravedlnosti, slovy:"Genocidy se účastnilo více jak 2 milióny lidí. Pokud se pokusíme potrestat tisíce a popravit jen vůdce, pak možná můžeme žít v míru". Je otázkou, zda Rwaňdané mohou žít spolu v míru. Podle rwandského ministerstva spravedlnosti, ovládaného vládnoucími Tutsii, má po celé zemi postupně působit dvanáct zvláštních soudů. Stav, v němž se rwandská justice nalézá, však de facto vylučuje možnost, že rozsudku se brzo dočkají všichni zadržení: chybějí soudci, dokonce i pera a papíry. Legitimitu tribunálů zpochybňuje hutuská exilová opozice. Tvrdí, že mezi obviněnými je velké množství osob, které se věznici ocitli jen proto, že se někdo chtěl zmocnit jejich majetku. Převážnou většinu zadržených, zhruba 70 000, tvoří právě příslušníci kmene Hutuů. Zločiny spáchané za genocidy ve Rwandě v roce 1994 soudí i mezinárodní tribunál, který z rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN začal působit počátkem roku 1996 v tanzánském městě Arusha. První obvinění usedli v jeho lavicích loni v květnu. Ani on se však neobešel bez problémů, které nahlodávají jeho důvěryhodnost. Úřadující šéf mezinárodního tribunálu George L. Anderson z Libérie čelí obviněním, že zpomaluje a někdy přímo dokonce sabotuje práci právníků u soudu. Zprávy o správních i personálních problémech soudu v Arushi před časem potvrdil i inspektor OSN Karl-Theodor Paschke. Nadějné zprávy jsou od prosince ze Rwandy. Před tříčlenným zvláštním tribunálem ve východorwandském městě Kibungo stanuli na sklonku prosince první obvinění, z nichž 2 byli 3. ledna letošního roku odsouzeni k smrti za genocidu z roku 1994 podle nového rwandského zákona o genocidě.

5)Budoucnost?

Je sporné zda návrat uprchlíků skutečně posílí Rwandu nebo ji dokonce oslabí. Etnická nenávist je pouze část toho, co zapříčinilo genocidu. Dalšími ústředními faktory byly řídké zdroje půdy a touha několika jednotlivců udržet si moc a libovolně s ní nakládat. Půda je v této zemi, která jako Burundi je jednou z nejhuštěji obydlenou zemí v Africe a s malým počtem městského obyvatelstva, nejdůležitější zdroj obživy. Co asi cítí Hutuové, kteří se vrátili po dvou letech z exilu a ve svých domech našli Tutsie, kteří obdělávají jejich půdu. Možná, že potrestání zločinců a umožnění Hutuům podílet se na moci, není to nejdůležitější pro mír v těchto dvou zemích. Možná, že je to schopnost zajistit všem obydlí a dostatek půdy pro živobytí. Je otázka jak, když i po nedávné genocidě Rwanda (a Burundi) budou nadále nejhustěji obydlenými zeměmi Afriky a zdroje půdy jsou omezené a o jiných zdrojích obživy jako je např. turistický ruch si mohou tyto dvě nestabilní země v nejbližší budoucnosti jen zdát. Gérard Ngongo, zástupce prefekta v Gisenyi, tvrdí, že integrace navrátilců bude hotová do 3 let. Zda je to skutečně možné a ještě v takto krátké době, nikdo neví. Volby budou pravděpodobně podle etnického censu. Ve vládě a v parlamentu ale přesto bude většina Hutuů. Moc ale bude ležet ve rwandské, převážně tutsijské armádě, jejíchž legitimitou je, že zastavila genocidu a její prioritou je nyní potrestat viníky. S více jak 90 000 podezřelými ve věznicích a nefunkčními soudy se ale země bude dále polarizovat. Když o to přidáme dohady o půdu a obsazené domy, je možná návrat uprchlíků jen dalším krokem k pokračování odvěkého konfliktu mezi Hutuy a Tutsiemi ve Rwandě a Burundi. Jak si postěžovala před časem jedna příslušnice rwandské, převážně tutsijské armády:"Svět má dost peněz, aby živil uprchlíky v táborech, ale na potrestání zločinců Rwandě nikdo nic nedá." Rád bych uvedl, že jídlo pro uprchlíky stálo OSN denně 1 milión USD.

III. Burundi

1)Dávná minulost

Burundi měla zpočátku velice podobné dějiny jako Rwanda. Původní obyvatelé, Pygmejové Twa a zemědělští Hutuové byli v 16. století podrobeni pasteveckými Tutsiy, kteří zde vytvořili stát s dědičným králem, tzv. mwami. Až do roku 1966 zde vládla dynastie Abaganwa. Roku 1858 přišli k jezeru Tanganika první evropští cestovatelé a misionáři a roku 1871 Brit Henry Morton Stanley v Udžidži nalezl svého nezvěstného krajana, badatele Davida Livingstona. Od roku 1899. kdy bylo Burundi začleněno do Německé východní Afriky, mělo opět stejný vývoj jako sousední Rwanda.

2)Nedávná minulost

Po 2. světové válce se v tomto poručenském území OSN ve správě Belgie začalo šířit národně osvobozenecké hnutí. V Burundi se ustavilo 18 politických stran, jejichž program zahrnoval i boj za afrikanizaci správy poručenského území, za poskytnutí autonomie a za demokratizaci veřejného života. Nejvýznamnější z nich byla Jednota pro národní pokrok (UPRONA), která požadovala nezávislost a odvolání belgických jednotek. V listopadu se konaly volby do orgánů místní samosprávy a 27. června 1962 OSN zrušila poručenský statut. 1. července 1962 bylo Burundi prohlášeno království v čele s Charlesem Mwabutsou IV., jenž vládl de facto od roku 1915. Po dvou vojenských převratech byla v roce 1966 monarchie odstraněna a byl sesazen král Ntare V. Burundi byla vyhlášena republikou s jednou politickou stranou. Vedení státu převzal plukovník Michel Micombero, příslušník kmene Tutsi, podobně jako sesazený monarcha. V dalších převratech se angažovali Hutuové i Tutsiové, převládali však Tutsiové. Například při povstání roku 1972 došlo k masakru téměř všech vzdělaných Hutuů, zmasakrováno tehdy bylo na 100 000 Hutuů. Po zdlouhavých bojích mezi kmeny a po povstáních Hutuů byl Micombero 9.listopadu 1976 sesazen a novou hlavou státu se stal Jean Baptiste Bagaza. Bagaza udělal ze strany UPRONA (Union pour le Progrés National), založenou roku 1979, státní stranu. V roce 1987 se moci chopil Pierre Buyoya, který se stal předsedou Vojenského výboru národní spásy, který vládl až do rok 1993. V roce 1988 Hutuové zahájili ozbrojené vystoupení proti Tutsiům, v reakci na ně bylo v jediném týdnu zabito na 20 000 Hutuů (na 3 000 rodin) a do zahraničí uprchlo asi 60 000 lidí, zejména do Rwandy, z nichž se však většina vrátila pod vlivem pokusů o usmíření. V roce 1990 se v politickém životě objevily známky obratu k liberalismu a pluralismu. Na základě výsledků referenda byla v březnu 1992 přijata nová ústava, obnovující pluralitní politický systém. V červnu 1993 se konaly první svobodné prezidentské volby a současně volby do Národního shromáždění. V nich po 30 letech politického panství Tutsiů překvapivě vyhrála hutuská Fronta za demokracii v Burundi (FRODEBU). Po státním převratu v říjnu 1993, v němž byl zabit první demokraticky zvolený prezident z kmenu Hutu Melchior Ndadaye, byl obnoven krvavý konflikt mezi Hutuy a Tutsii. Po tomto konfliktu bylo dodnes zabito podle některých odhadů 50 000, podle jiných 150 000 lidí. Existují ale i odhady podle kterých bylo zabito až 500 000 lidí. 1 mil. Burunďanů uteklo do exilu do sousedních zemích. Po jednáních mezi znepřátelenými stranami v průběhu roku 1994 bylo stanoveno, že z hutuské FRODEBU budou voleni prezidenti, z opoziční tutsijské Jednoty pro národní pokrok (UPRONA) ministerští předsedové. Rovněž ministerská křesla v nově ustavené Radě národní bezpečnosti (říjen 1994) budou rozdělena paritně mezi obě strany. Druhý hutuský prezident Cyprian Ntayamira byl zabit v letadle spolu s rwandský prezidentem 6. dubna 1994. Nové etnické nepokoje mezi Hutuy a Tutsiy vypukly v březnu 1995. Následovaly těžké boje mezi armádou, kde mají většinu Tutsiové, a hutuskou milicí.

3)Poslední události

Po nové vlně mezietnických nepokojů v červenci 1996 provedla armáda ovládaná Tutsiy nový převrat a jmenovala bývalého předsedu Vojenského výboru národní spásy z let 1987-1993 Pierra Buyoyu šéfem junty. Tento převrat probíhal následovně. Během 3. červencového víkendu hutuští povstalci v čele s Léonardem Nyangomou zmasakrovali 350 Tutsiů, převážně žen a dětí, v Bugendeně ve střední Burundi. 23. července, když se prezident Sylvestre Ntibantunganya pokusil navštívit místo masakru, byl zastaven tutsijskými protestanty a musel ustoupit a ukrýt se na americké velvyslanectví, kde tento dosavadní třetí hutuský prezident ukrývá dodnes. Následující den, 24. července, UPRONA, převážně tutsijaká strana, odstoupila z koalice se stranou FRODEBU, která je převážně hutuská, což mělo za následek krach vlády. Bandy mladých Tutsiů ovládli ulice a zbytek již vykonala armáda. Burundi se od té doby připravuje na válku. Pierre Buyoya tyto přípravy ospravedlňuje příslovím:"Jestli chceš mír, připrav se na válku." skeptici se ale ptají, zda Buyoya chce skutečně mír. Severní část Burundi je dnes buď pod kontrolou hutuských povstalců nebo je vystavena jejich útokům. Mnoho Tutsiů uteklo do města a Hutuové často utekli nebo byli vyhnáni z měst. Byli vydány dvě nařízení, které naznačují chmurnou budoucnost. První říká, že všichni, kdo ukončili školu a všichni státní zaměstnanci musí absolvovat rok vojenské služby a být k dispozici pro "veřejné práce". Druhé nařízení požaduje po všech státních zaměstnancích aby přispěli měsíční mzdou na válečné úsilí, a po všech podnicích aby daly volno svým zaměstnancům pro vojenskou službu. Pierre Buyoya byl v prosinci pozván na setkání všech stran do Tanzánie, které bylo svoláno Juliusem Nyererem, bývalým tanzánským prezidentem a nyní regionem určeným prostředníkem pro Burundi. Buyoya na toto pozvání neodpověděl. Mnoho pozorovatelů usuzuje, že vydáním uvedených dvou nařízení se Buyoya rozhodl nejednat s hutuskými povstalci. Jeden diplomat o těchto nařízeních prohlásil, že " jejich realizace je úplnou militarizací společnosti a že tutsijská vláda se rozhodla potlačit hutuské povstání za každou cenu. Burundští (tutsijští) vojáci bojují proti hutuským povstalcům ve válce teroru a protiteroru s malými ohledy na obou stranách. Například během jednoho prosincového týdne zemřelo v provincii Kayanza, severně od hlavního města, při útocích při útocích partyzánů nebo při represivních masakrech vojáků okolo 500 lidí. Dnes denně umírá v Burundi více jak 100 lidí. Armáda nyní používá při kontrole obyvatelstva znovuosídlení. Armáda nutí hutuské rolníky, aby v bojujících zónách opustili své domovy a farmy a přestěhovali se do určených nových osad. Oficiální důvod je "pro jejich vlastní bezpečnost". Skutečný důvod je, jako v jiných zemích, kde znovuosídlování bylo užito, od Malajska v 50. letech přes jižní Vietnam v 60. letech po střední Ameriku 70. a 80. letech, přemístit sympatizanty povstalců a dostat je pod kontrolu armády a také si zajistit rukojmí pro případnou odvetu. Vysídlené území se stalo střeleckou zónou pro armádu. Ten, kdo se nepřestěhoval, je považován podle burundské armády za rebela. Při nástupu Buyoyy k moci se zdálo, že zastaví násilí, které si za tři roky před jeho nástupem vyžádalo podle nejčastějších odhadů 150 000 obětí. Byl to on, kdo v roce 1993 umožnil demokracii, a když ve svobodných volbách prohrál, tak odstoupí. Naděje, že by jak velel armádě tak vyjednal budoucnost pro Burundi, ale rychle zmizeli. Armáda si dělá, co chce, a Buyoya ač souhlasil s vyjednáváním s hutuskými povstalci, dodnes neukázal žádný zájem ho uskutečnit. Možná si netroufá. čelí požadavkům sousedů Burundi, aby obnovil Národní shromáždění a umožnil příchod východoafrických mírových sborů do Burundi. Tyto mírové sbory by se skládaly z Tanzánie, Ugandy a Etiopie. Účastnila by se této akce i Keňa, Rwanda a Zair, ale zatím se vedou diskuse o jak velkou účast těchto třech zemích by se jednalo. Mnoho Tutsiů se domnívá, že východoafričtí vojáci by stranili hutuským povstalcům a jejich přítomnost by neutralizovala burundskou, převážně tutsijskou armádu. Východoafričtí vojáci by stejně nejspíš strážili strategické instituce, ministerstva a státní zaměstnance, a tutsijské civilisty by před masakry, jako byl ten v Bugendeně, stejně neochránili. Ale jak říká jeden pozorovatel:"Jestliže Buyoya začne vyjednávat s hutuskými povstalci, je mrtvý muž." Pocit v burundských vládních kruzích je takový, že svět ano nerozumí ani se nestará o burundské problémy.

4)Budoucnost?

Sankce vůči Burundi byli po uchopení moci armádou již zavedeni. Proč si Buyuoya myslí, že dokáže rebely porazit? Má k tomu dva důvody. První je snadnost, s jakou tutsijští povstalci ve východním Zairu vyhnali burundské a rwandské milice z jejich táborů v pohraničí. Hutuové, kteří zahájili útoky proti Burundi od té doby, co první burundský hutuský prezident byl v roce 1993 zavražděn, utekli hlouběji do Zairu nebo zpátky do Burundi. Druhý důvod je, že sankce jsou obcházeny. Ceny paliva stoupají a výstavba se zastavila pro nedostatek cementu. Ale na trhu jsou potraviny a dostatek paliva je pašován ze Rwandy, aby umožnil armádě pokračovat v boji. Burundská vláda je povzbuzována protisankčními názory ve francouzsky mluvící Africe. Jasné sympatie s Buyoyou byli vyjádřeny na dvou nedávných schůzkách na vysoké úrovni, v Kongu a v Burkině Faso. Tyto schůzky požadovaly zmírnění sankcí. Burundská vláda ztratila bývalý výnos z exportu kávy, ale s východozairskými letišti, které jsou nyní v rukách zairských tutsijských povstalců, se možná export obnoví touto cestou. S malými šancemi n politický průlom, charakter války bude pravděpodobně pokračovat. Hutuští povstalci napadnou školu, kliniku nebo skupinu přemístěných tutsijských rodin. Přijde armáda, která vypálí vesnice a zavraždí všechny nešťastné Hutuy, kteří se jí připletou do cesty. Žádná strana nemůže vyhrát. Záleží na tom, zda Zair bude znovu podporovat hutuské milice a zda francouzsky mluvící africké země přejdou v podpoře Burundi od slov k činům.

IV. Závěr

Nejstabilnější vládu v tomto regionu má alespoň pro zatím paradoxně Uganda, kde v 70. letech vládli krvaví řezníci Idi Amin Dada a Milton Obote, z nichž každý má na svědomí stovky tisíc mrtvých. Tato stabilita je také jen relativní. Ugandští povstalci začali na konci listopadu 1996 s nájezdy na jižní Ugandu ze svých základen ve východním Zairu. Ugandský prezident Soweri Museveni varoval před útoky povstalců vůči Ugandě a ugandská armáda již provedla protiútoky proti základnám ugandských povstalců ve východním Zairu. To se ale nelíbí Mobutovi a jeho generálům, kteří Ugandu obvinili, že spolu s Rwandou podporují odtržení východního Zairu.

Použitá literatura:

© Radek Klempera
HTML design © Radek Klempera 1998