Kuchař okultista mezitím dokončil své psaní a přečítal si ho zřejmé uspokojen, jak to pěkně složil kvůli vojenské cenzuře.
Drahá ženo!
Až dostaneš tyto řádky, budu se nalézati již po
několik dni ve vlaku, poněvadž odjíždíme na
frontu. Netěší mě to příliš poněvadž ve vlaku
musím zahálet a nemohu být prospěšným, neboť
se nevaří v naší důstojnické kuchyni a jídlo se
dostane na staničních etapách. Rád bych býval
našim pánům důstojníkům uvařil mezi jízdou
Maďarskem segedínský guláš ale sklaplo mně.
Snad až přijedeme do Haliče, budu mít příležitost
uvařit šoule, pravé haličské, husu dušenou
v kroupách nebo v rýži. Věř mne`, drahá Helenko,
že se opravdu snažím co nejvíce zpříjemnit našim
pánům důstojníkům jich starosti a námahy. Byl
jsem od pluku přeložen k maršbataliónu, což bylo
mým nejvroucnějším přáním, abych mohl byl i ze
skromných prostředků, důstojnickou polní
kuchyni na frontě uvésti v nejlepší koleje.
Pamatuješ se, drahá Helenko, žes mně při
narukování k pluku přála, abych dostal hodné
představené. Tvé přání se splnilo, a nejenže si ani
v nejmenším nemohu naříkat, naopak všichni
páni důstojníci jsou našimi pravými přáteli
a zejména ke mně se chovají jako otec. Co
nejdříve Ti oznámím číslo naší polní pošty...
Toto psaní bylo vynuceno okolnostmi, když kuchař okultista nadobro si rozlil ocet s plukovníkem Schrödrem, který mu dosud držel palec, ale na kterého se při večeři na rozloučenou s důstojníky maršbataliónu opět, neštastnou náhodou, nedostala porce rolované telecí ledviny, a plukovník Schröder ho poslal s marškumpačkou do pole, svěřiv důstojnickou kuchyni pluku nějakému nešťastnému učiteli z ústavu slepců na Klárově.
Kuchař okultista přelétl ještě jednou, co napsal a co se mu zdálo velice diplomatickým, aby se udržel přece jen trochu dál bojiště, poněvadž ať si říká co kdo chce, přece jen je to ulejvárna i na frontě.
Napsal sice, když byl ještě v civilu redaktorem a majitelem okultistického časopisu pro vědy záhrobní, velkou úvahu, že se nikdo nemá bát smrti, a úvahu o stěhování duší.
Přistoupil též dělat kibice k Švejkovi a Vaňkovi. Mezi oběma spoluhráči nebylo v tom okamžiku žádných rozdílů vojenské hodnosti. Nehráli již ve dvou, ale mariáš ve třech s Chodounským.
Ordonanc Švejk nadával sprosté účetnímu šikovateli Vaňkovi: "Já se vám divím, že můžete tak blbé hrát. Vidíte přeci, že von hraje betla. Já nemám žádný kule, a vy neobrátíte vosmičkou a házíte jako nejpitomější hovado žaludského spodka, a von to trouba vyhraje."
"To je řvaní pro jednoho prohraného betla," zněla slušná odpověd účetního šikovatele, "vy sám hrajete jako idiot. Já si mám vycucat z malíčku kulovou vosmu, když vůbec žádný kule taky nemám, já měl jen vysoký zelený a žaludy, vy hampejzníku."
"Tak jste měl hrát, vy chytráku, durcha," s úsměvem řekl Švejk. "To je zrovna tak jako jednou u Valšů, dole v restauraci, taky takovej jeden nekňuba měl durcha, ale nehrál ho a vodložil vždycky ty nejmenší do talónu a pustil každýho na betla. Ale jaký měl karty! Vod všech barev ty nejvyšší. Jako teď bych z toho nic neměl, když vy byste hrál durcha, tak taky tenkrát ne, a nikdo z nás taky nic, jak to šlo kolem, platili bychom mu furt. Já konečné povídám: ,Pane Herolde, jsou tak laskav, hrajou durcha a neblbnou.` Ale von se na mne utrh, že může hrát, co chce, abychom drželi hubu, von že má universitu. Ale to mu přišlo draze. Hostinský byl známej, číšnice byla s námi až moc důvěrná, tak jsme to tý patrole všechno vysvětlili, že je všechno v pořádku. Předně, že je to vod něho sprostý, rušit noční klid voláním patroly, když někde před hospodou sklouzne na náledí a jede po nose po něm, až ho má rozbitej. Že jsme se ho ani nedotkli, když hrál falešné mariáš, a když byl vodkrytej, že tak rychle vyběh, až sebou kecnut. Hostinskej i číšnice nám to potvrdili, že jsme se vůči němu chovali skutečné až moc džentlmensky. Von si taky nic jinýho nezasloužil. Seděl od sedmi hodin večer až do půlnoci při jednom pivě a sodovce a hrál si na bůhvíjakýho pána, poněvadž byl universitní profesor, a mariáši rozuměl jako koza petrželi. Tak kdo má teď rozdávat?"
"Zahrejme si kaufevika," navrhl kuchař okultista, "šesták a dva."
"To raději nám vypravujte," řekl účetní šikovatel Vaněk, "o stěhování duší, jako jste to vykládal slečně v kantýně, když jste si rozbil nos."
"Vo tom stěhování duší jsem už taky slyšel," ozval se Švejk. "Já jsem si také jednou umínil před léty, že se, jak se s vodpušténím říká, sám budu vzdělávat, abych nezůstal pozadu, a chodil jsem do čítárny Průmyslové jednoty v Praze, ale poněvadž jsem byl reztrhanej a svítily mně díry na zadnici, tak jsem se nemoh vzdělávat, poněvadž mne tam nepustili a vyvedli ven, poněvadž myslili, že jsem šel krást zimníky. Tak jsem si vzal sváteční šaty a šel jsem jednou do muzejní knihovny a vypůjčil jsem si takovou jednu knížku o tom stěhování duší se svým kamarádem, a tam jsem se dočetl, že jeden indickej císař se proměnil po smrti v prase, a když to prase zapíchli, že se proměnil v opici, z opice stal se jezevcem a z jezevce ministrem. Potom na vojně jsem se přesvědčil, že něco pravdy na tom musí bejt, poněvadž kdekdo vojáky, když měl nějakou hvězdičku, pojmenoval bud mořskými prasaty, nebo vůbec nějakým zvířecím jménem, a podle toho by se dalo soudit, že před tisíci léty tyhle sprostí vojáci byli nějakýma slavnejma vojevůdci. Ale když je vojna, tak je takový stěhování duší náramně hloupá věc. Čertví kolik proměn člověk prodělá, než se stane, řekněme, telefonistou, kuchařem nebo infanteristou, a najednou ho roztrhne granát a jeho duše vejde do nějakého koně u artilérie, a do celý baterie, když jede na nějakou kótu, praskne novej granát a zabije zas toho koně, do kterýho se ten nebožtík vtělil, a hned se přestěhuje ta duše do nějaké krávy u trénu, z který udělají guláš pro manšaft, a z krávy třebas hned se přestěhuje do telefonisty, z telefonisty..."
"Já se divím," řekl telefonista Chodounský, zřejmě uražen, "že zrovna já mám být terčem pitomých vtipů."
"Není ten Chodounský, co má soukromej detektivní ústav s tím vokem jako trojice boží, váš příbuznej?" otázal se nevinné Švejk. "Já mám moc rád soukromý detektivy. Já jsem taky jednou sloužil před léty na vojně s jedním soukromým detektivem, s nějakým Stendlerem. Ten měl tak šišatou hlavu, že mu náš feldvébl vždycky říkal, že už viděl moc šišatejch hlav vojenskejch za dvanáct let, ale takovou šišku že si ani v duchu nepředstavoval. ,Poslouchají, Stendlere,` říkal mu vždycky, ,kdyby nebyly letos manévry, tak by se vaše šišatá hlava ani na vojnu nehodila, ale takhle se bude alespoň podle vaší šišky artilérie nastřelovat, když přijdem do krajiny, kde nebude žádnej lepší punkt k orientaci.` Ten vod něho zkusil. Někdy, při marši, poslal ho na pět set kroků napřed a pak poručil: ,Direktion šišatá hlava: Von měl vůbec ten pan Stendler, i jako soukromej detektiv, náramnou smůlu. Kolikrát nám v kantýně o tom vyprávěl, jaký měl často trápení. Von dostával takový úlohy, jako kupřikladu vypátrat, zdali se manželka nějakýho klienta, který k nim přišel celej bez sebe, s jiným nesčuchla, a jestli už se sčuchla, s kým se sčuchla, kde a jak se sčuchla. Nebo 'zas naopak. Nějaká taková žárlivá ženská chtěla vypátrat, s kterou se její muž fláká, aby mu mohla doma dělat ještě větší rámus. Von byl vzdělanej člověk, mluvil jen vybraně o porušení manželský věrnosti a vždycky div neplakal, když nám vyprávěl, že všichni chtěli, aby zastih ji nebo jeho in flagranti. Jinej by se třebas z toho těšil, když najde takovej párek in flagranti, a voči by si moh vykoukat, ale ten pan Stendler, jak nám vyprávěl, byl z toho celej pryč. Von říkal velice inteligentně, že se už nemoh na ty voplzlý prostopášnosti ani koukat. Nám kolikrát tekly sliny z huby, jako když pes kaní, když kolem něho nesou vařenou šunku, když nám vyprávěl o všech těch různejch pozicích, jak ty párky natrefil. Když jsme měli kasárníka, tak nám to vždy kreslil. ,Takhle jsem,` povídá, ,viděl paní tu a tu s tím a tím pánem...` I adresy nám řek. A byl takovej smutnej. ,Těch facek,` říkal vždy, ,co jsem dostal vod vobojích stran; a to mne tak nemrzelo jako to, že jsem bral úplatky. Na jeden takovej úplatek nezapomenu do smrti. Von nahej, vona nahá. V hotelu, a nezarýglovali se, pitomci! Na divan se nevešli, poněvadž byli voba tlustí, tak laškovali na koberci jako koťata. A koberec byl celej prošlapanej, zaprášenej a po něm válely se nedopalky z cigaret. A když jsem vešel, tak voba vyskočili, von stál proti mně a ruku si držel jako fíkovej list. A vona se otočila zády ke mně a bylo vidět na kůži, že má vobtisknutej celej vzorek toho mřížkování z koberce a na páteři jednu přilepenou hilznu z cigarety. "Vodpuste," povídám, "pane Zemku, já jsem soukromej detektiv Stendler, vod Chodounskýho, a mám ouřední povinnost vás najít in flagranti na základě oznámení vaší paní manželky. Tato dáma, s kterou zde udržujete nedovolený poměr, jest paní Grotová." Nikdy jsem v životě neviděl takovýho klidnýho občana. "Dovolte," řekl, jako by se to samo sebou rozumělo, "já se obléknu. Vinna je jediné má manželka, která bezdůvodnou žárlivostí svádí mne k nedovolenýmu poměru, kteráž puzena pouhým podezřením uráží manžela předhůzkami a mrzkou nedůvěrou. Nezbývá-li však pochybnosti, že hanba nedá se víc zatajit... Kde mám podvlíkačky?" otázal se přitom klidné. "Na posteli." Zatímco na sebe natahoval podvlékačky, vykládal mně dál: "Jestli hanba se nedá zatajit, tak se řekne rozvod. Ale tím se skvrna příhany nezatají. Vůbec jest rozvod věcí povážlivou," mluvil dál, oblékaje se, "nejlepší je, když se manželka ozbrojí trpělivostí a nepodává podnět k veřejnému pohoršení. Ostatně dělejte, jak chcete, já vás zde nechám s milostpaní o samotě." Paní Grotová vlezla si zatím do postele, pan Zemek mně podal ruku a odešel: Já už se dobře nepamatuji, jak nám dál vykládal pan Stendler, co všechno potom mluvil, poněvadž von se bavil s tou paní v posteli velice inteligentně, že jako manželství není ustanoveno k tomu, aby každýho zhola přímo vedlo ku štěstí, a že každého je povinnost v manželství pokořit chtíč a tělesnou svou část vytříbit a oduševnit. ,A přitom jsem se,` vyprávěl pan Stendler, ,pomalu začal vodstrojovat, a když už jsem byl vodstrojenej a celej zmámenej a divokej jako jelen v říji, vešel do pokoje můj dohrej známej Stach, taky soukromej detektiv, z našeho konkurenčního ústavu pana Sterna, kam se vobrátil pan Grot o pomoc, co se týká jeho paní, která prý má nějakou známost, a víc neřek než: "Aha, pan Stendler je in flagranti s paní Grotovou, gratuluji!" Zavřel zas tiše dveře a odešel. "Teď už je všechno jedno," řekla paní Grotová, "nemusíte se tak rychle voblikat, máte vedle mne dost místa." "Mně se, milostpaní, právě jedná vo místo," řekl jsem a už jsem ani nevěděl, co mluvím, jenom se pamatuji, že jsem něco mluvil o tom, že panují-li sváry mezi manžely, že tím utrpí taky vychování dítek.` Potom ještě nám vyprávěl, jak se rychle voblíkal a jak vzal roha a jak si umínil, že to hned řekne svýmu šefovi panu Chodounskýmu, ale že se šel na to posilnit, a než přišel, že už to bylo s křížkem po funuse. Zatím že už tam byl ten Stach z nařízení svýho šefa pana Sterna, aby dal ránu panu Chodounskýmu, jaký to má zřízence svýho soukromýho detektivního ústavu, a ten zas nevěděl vo ničem lepším než poslat rychle pro manželku pana Stendlera, aby si to s ním spravila sama, když je někam poslán v úřední povinnosti a najdou ho z konkurenčního ústavu in flagranti. ,Vod tý doby,` říkal vždy pan Stendler, když na tohle přišla řeč, ,mám ještě šišatější palici.`"
"Tedy hrajeme pět - deset?" Hráli.
Vlak zastavil se na stanici Mošon. Byl již večer a nikoho nepouštěli z vagónů.
Když se hnuli, ozval se z jednoho vagónu silný hlas, jako by chtěl přehlušit rachocení vlaku. Nějaký voják z Kašperských Hor v nábožné náladě večera opěval hrozným řevem tichou noc, která 25 se blížila k uherským rovinám:
Gute Nacht! Gute Nacht!
Allen Müden sei's gebracht.
Neigt der Tag stille zur Ende,
ruhen alle fleiß'gen Hände,
bis der Morgen ist erwacht.
Gute Nacht! Gute Nacht!
"Halt Maul, du Elender," přerušil někdo sentimentálního zpěváka, který umlkl.
Stáhli ho od okna.
Ale pilné ruce neodpočívaly až do rána. Stejně jako všude ve vlaku pod světlem svíček, tak i zde ve světle malé petrolejové lampy, zavěšené na stěně, hráli dál čapáry a Švejk, kdykoliv někdo tam spadl při rabování, prohlašoval, že je to nejspravedlivější hra, poněvadž každý může si vyměnit tolik karet, kolik chce.
"Při kaufcviku," tvrdil Švejk, "musí se rabovat jenom eso a sedma, ale pak se můžeš vzdát. Vostatní karty rabovat nemusíš. To už děláš na svoje riziko."
"Dejme si zdravíčko," navrhoval za všeobecného souhlasu Vaněk.
"Červená sedma," hlásil Švejk, snímaje karty. "Každý po pětníku a dává se po čtyrech. Dělejte, ať něco uhrajem."
A na tváři všech bylo vidět takovou spokojenost, jako kdyby vojny nebylo a oni nenalézali se ve vlaku, který je veze k pozici do velkých krvavých bitev a masakrů, ale v nějaké pražské kavárně za hracími stoly.
"To jsem si nemyslel," řekl Švejk po jedné partii, "že když jsem šel na nic a měním všechny čtyry, že dostanu kočičáka (esol. Kampak jste se hrabali na mne s králem? Přebiju krále natotata."
A zatímco zde přebíjeli krále kočičákem, daleko na frontě králové mezi sebou přebíjeli se svými poddanými.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve štábním vagóně, kde seděli důstojníci pochodového praporu, panovalo ze začátku jízdy podivné ticho. Většina důstojníků byla zahloubána do malé knihy v plátěné vazbě s nadpisem "Die Sünden der Väter. Novelle von Ludwig Ganghofer" a všichni byli současně zabráni do čtení stránky 161. Hejtman Ságner, bataliónní velitel, stál u okna, v ruce držel tutéž knížku, maje ji taktéž otevřenu na stránce 161.
Díval se na krajinu a přemýšlel, jak vlastně by všem co nejsrozumitelněji vysvětlil, co mají s tou knihou dělat. Bylo to vlastně nejpřísněji důvěrné.
Důstojníci zatím přemýšleli o tom, že se plukovník Schröder zbláznil nadobro. Byl sice už dávno potrhlý, ale přec nedalo se očekávat, že ho to chytne tak najednou. Před odjezdem vlaku dal si je zavolat k poslednímu bešprechungu, při kterém jim sdělil, že každému patří po knize Die Sünden der Väter od Ludvíka Ganghofera, které dal odnésti do bataliónní kanceláře.
"Pánové," řekl se strašně tajuplným výrazem, "nezapomeňte nikdy na stránku 161!" Zahloubáni do té stránky, nemohli si z toho ničeho vybrat. Že nějaká Marta, na té stránce, přistoupila k psacímu stolu a vytáhla odtud nějakou roli a uvažovala hlasitě, že obecenstvo musí cítit soustrast s hrdinou role. Potom se ještě objevil na té stránce nějaký Albert, který neustále se snažil mluvit žertovně, což vytrženo z neznámého děje, který před tím předcházel, zdálo se takovou hovadinou, že nadporučík Lukáš překousl vzteky špičku na cigarety.
"Zbláznil se, dědek," myslili si všichni, "s ním už je konec. Ted ho přeloží do ministerstva vojenství. Hejtman Ságner se zvedl od okna, když si to v hlavě všechno dobře zkomponoval. Neměl přílišného pedagogického nadání, proto mu tak dlouho trvalo, než sestavil si v hlavě celý plán přednášky o významu stránky sto šedesáté prvé.
Než začal vykládat, oslovil je "Meine Herren", jako to dělal dědek plukovník, ačkoliv dřív, ještě než vlezli do vlaku, říkal jim "Kameraden".
"Also meine Herren..." A jal se přednášet, že včera večer dostal od plukovníka instrukce týkající se stránky 161 v Die Sünden der Väter od Ludvíka Ganghofera.
"Also meine Herren," pokračoval slavnostně, "zcela důvěrné informace týkající se nového systému šifrování depeší v poli." Kadet Biegler vytáhl zápisník a tužku a řekl neobyčejně přičinlivým tónem: "Jsem hotov, pane hejtmane."
Všichni se podívali na toho hlupáka, jehož přičinlivost ve škole jednoročních dobrovolníků hraničila s blbostí. šel dobrovolně na vojnu a vykládal hned při první příležitosti veliteli školy jednoročních dobrovolníků, když se seznamoval s domácími poměry žáků, že jeho předkové se psali původně Büglerové z Leutholdů a že měli v erbu čapí křídlo s rybím ocasem.
Od té doby ho pojmenovali po jeho erbu a "čapí křídlo s rybím ocasem" bylo krutě pronásledováno a stalo se rázem nesympatickým, poněvadž to nijak nešlo dohromady k poctivému obchodu jeho otce se zaječími i králičími kůžemi, ačkoliv ten romantický nadšenec se poctivě přičiňoval, aby sežral celou vojenskou védu, vynikl pilností a znalostí nejen všeho, co se mu k učení předkládalo, nýbrž ještě si sám hlavu zabedňoval čím dál tím více študiem spisů o vojenském umění a historii válečnictví, o čem vždy navazoval rozhovor, dokud nebyl usazen a zničen. V důstojnických kruzích považoval sám sebe za rovnocenného s vyššími šaržemi.
"Sie, Kadett," řekl hejtman Ságner, "dokud vám nedovolím mluvit, tak mlčte, poněvadž se vás nikdo na nic neptal. Ostatně vy jste zatraceně chytrý voják. Nyní vám předkládám zcela důvěrné informace, a vy si je zapisujete do svého zápisníku. Při ztrátě notesu očekává vás polní soud."
Kadet Biegler měl ještě ke všemu ten zlozvyk, že se vždy snažil každého přesvědčit nějakou výmluvou, že to myslí dobře.
"Poslušné hlásím, pane hejtmane," odpověděl, "že i při eventuelní ztrátě zápisníku nikdo nerozluští, co jsem napsal, neboť to stenografuji a mé zkratky nikdo po mně nepřečte. Užívám anglického systému stenografie."
Všichni se na něho podívali opovržlivě, hejtman Ságner máchl rukou a pokračoval ve své přednášce.
"Zmínil jsem se již o novém způsobu šifrování depeší v poli, a jestli vám snad bylo nesrozumitelným, proč právě vám byla odporučena z novel Ludvíka Ganghofera Die Sünden der Väter str. 161, jest to, pánové, klíč k nové šifrovací metodě, platné na základě nového nařízení štábu armádního sboru, ku kterému jsme přiděleni. Jak vám známo, je mnoho metod šifrování důležitých sdělení v poli. Nejnovější, které my používáme, jest číselná metoda doplňovací. Tím také odpadají minulého týdne doručené vám od štábu pluku šifry a poučení k jich odšifrování."
"Erzherzogs Albrechtsystem," zamumlal pro sebe snaživý kadet Biegler, "8922 = R, převzatý z metody Gronfelda."
"Nový systém jest velice jednoduchý," zněl vagónem hlas hejtmanův. "Osobně obdržel jsem od pana plukovníka druhou knihu i informace.
Máme-li například dostat rozkaz: ,Auf der Kote 228, Maschinengewehrfeuer linksrichten,` obdržíme, pánové, tuto depeši: ,Sache - mit - uns das - wir - aufsehen - in - die - versprachen - die - Martha - dich - das - ängstlich dann - wir - Martha - wir - den - wir Dank - wohl - Regiekollegium - Ende - wir versprachen - wir - gebessert - versprachen - wirklich - denke - Idee - ganz - herrscht - Stimme - letzten.` Tedy náramně jednoduché beze všech zbytečných kombinací. Od štábu po telefonu na batalión, batalión po telefonu na kumpanie. Obdržev velitel tuto šifrovanou depeši, rozluští ji tímto způsobem. Vezme Die Sünden der Väter, otevře si str. 161 a začne seshora hledat na protější straně 160 slovo Sache. Prosím, pánové. Poprvé jest Sache na str. 160 ve větním pořadí 52, slovem, tedy na protější straně 161 vyhledá se dvaapadesáté písmeno seshora. Všimněte si, že je to A. Dalším slovem v depeši je mit. Jest to na stránce 160 ve větním pořadí 7, slovo, odpovídající 7. hlásce na stránce 161, písmence u. Potom přijde uns, to jest, sledujte mě prosím bedlivě, 88. slovo, odpovídající 88. písmence na protější 161. straně, kterou jest f, a máme rozluštěno Auf. A tak pokračujeme, až zjistíme rozkaz: ,Na kótě 228 řídit oheň strojních pušek nalevo: Velice důmyslné, pánové, jednoduché a nemožné rozšifrovat bez klíče: 161. str., Ludvík Ganghofer: Die Sünden der Väter."
Všichni mlčky prohlíželi si nešťastné stránky a nějak se nad tím povážlivě zamyslili. Panovalo chvíli ticho, až najednou vykřikl ustaraně kadet Biegler: "Herr Hauptmann, ich melde gehorsam: Jesus Maria! Es stimmt nicht!"
A bylo to opravdu velice záhadné.
Ať se namáhali jak chtěli, nikdo kromě hejtmana Ságnera nenašel na stránce 160 ona slova a na protější straně 161, kterou začínal klíč, jemu odpovídající písmeny.
"Meine Herren," zakoktal hejtman Ságner, když se přesvědčil, že zoufalý výkřik kadeta Bieglera odpovídá pravdě, "co se to jen stalo? V mém Ganghoferovi Die Sünden der Väter je to, a ve vašem to není?"
"Dovolte, pane hejtmane," ozval se opět kadet Biegler. "Dovoluji si upozornit, že román Ludvíka Ganghofera má dva díly. Račte se prosím přesvědčit na první titulní straně: ,Roman in zwei Bänden`. My máme I. díl a vy máte II. díl," pokračoval důkladný kadet Biegler, "je proto nabíledni, že naše 160. i 161. stránka neodpovídá vaší. My tam máme zcela něco jiného. První slovo rozšifrované depeše má být u vás Auf, a nám vyšlo Heu!"
Všem bylo nyní zcela jasno, že Biegler není snad přece jen takový hlupák.
"Já mám II. díl ze štábu brigády," řekl hejtman Ságner, "a patrné se zde jedná o omyl. Pan plukovník objednal pro vás I. díl. Dle všeho," pokračoval tak, jako by to bylo přesné a jasné a on to věděl už dávno předtím, než měl svou přednášku o velmi jednoduchém způsobu šifrování, "spletli to ve štábu brigády. Neudali pluku, že jde o II. díl, a tak se to stalo."
Kadet Biegler se mezitím díval vítězně po všech a poručík Dub pošeptal nadporučíkovi Lukášovi, že to ,čapí křídlo s rybím ocasem` zjelo Ságnera jaksepatří.
"Podivný případ, pánové," ozval se opět hejtman Ságner, jako by chtěl navázat rozmluvu, poněvadž to ticho bylo velice trapné. "V brigádní kanceláři jsou obmezenci."
"Dovoluji si podotknout," ozval se opět neúnavný kadet Biegler, který opět se chtěl pochlubit svými rozumy, "že podobné věci důvěrného, přísné důvěrného rázu neměly by od divize jít kanceláří brigády. Předmět týkající se nejdůvěrnější záležitosti armádního sboru mohl by být oznámen přísně důvěrným oběžníkem jedině velitelům částí divizí i brigád, pluků. Znám systémy šifer, které byly používány ve válkách o Sardinii a Savojsko, v anglo-francouzské kumpanii u Sebastopolu, při povstání boxerů v Číně i za poslední rusko-japonské války. Systémy tyto byly předávány..."
"Nám starého kozla na tom záleží, kadete Bieglere," s výrazem opovržení a nelitosti řekl hejtman Ságner; "je jisto, že systém, o který šla řeč a který jsem vám vysvětloval, je nejen jeden z nejlepších, ale můžeme říct nedostižitelných. Všechna oddělení pro protišpionáž našich nepřátelských štábů mohou jíti na hrnec. Kdyby se rozkrájeli, nepřečtou naše šifry. Jest to něco zcela nového. Tyto šifry nemají předchůdce."
Snaživý kadet Biegler významně zakašlal. "Dovoluji si," řekl, "pane hejtmane, upozorniti na knihu Kerickhoffovu o vojenském šifrování. Knihu tu může si každý objednat ve vydavatelstvu Vojenského naučného slovníku. Jest tam důkladné popsána, pane hejtmane, metoda, o které jste nám vypravoval. Vynálezcem jejím je plukovník Kircher, sloužící za Napoleona I. ve vojsku saském. Kircherovo šifrování slovy, pane hejtmane: každé slovo depeše se vykládá na protější stránce klíče. Metoda ta zdokonalena nadporučíkem Fleissnerem v knize Handbuch der militärischen Kryptographie, kterou si každý může koupit v na, kladatelství Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě. Prosím, pane hejtmane." Kadet Biegler sáhl do ručního kufříku a vytáhl knížku, o které mluvil, a pokračoval: "Fleissner udává týž příklad, prosím račte se všichni přesvědčit. Týž příklad, jak jsme slyšeli:
Depeše: Auf der Kote 228, Maschinengewehrfeuer linksrichten.
Klíč: Ludwig Ganghofer: Die Sünden der Väter Zweiter Band.
A podívejte se prosím dále: šifra ,Sache mit uns das wir aufsehen in die versprachen die Martha...` a tak dále. Právě jak jsme před chvílí slyšeli."
Proti tomu se nedalo nic namítat. To usmrkané ,čapí křídlo s rybím ocasem` mělo pravdu.
Ve štábu armády si někdo z pánů generálů ulehčil práci. Objevil Fleissnerovu knihu o vojenském šifrování, a už to bylo hotovo.
Po celou tu dobu bylo vidět, že nadporučík Lukáš přemáhá jakési divné duševní rozčilení. Kousal se do pysku, chtěl něco říct, ale nakonec počal mluvit o něčem jiném, než bylo jeho prvním úmyslem.
"Nesmí se to brát tak tragicky," řekl s podivnými rozpaky, "během našeho pobytu v lágru v Brucku nad Litavou změnilo se již několik systémů šifrování depeší. Nežli přijedeme na frontu, tak zas budou nové systémy, ale myslím, že v poli není čas na luštění takových kryptogramů. Než by kdokoliv z nás rozluštil podobný šifrovaný příklad, dávno už by bylo po kumpanii, bataliónu i po brigádě. Praktického významu to nemá!"
Hejtman Ságner velice nerad přikývl hlavou. "V praxi," pravil, "alespoň pokud se týče mých zkušeností ze srbského bojiště, neměl nikdo času na luštění šifer. Neříkám, že by šifry neměly významu při delším pobytu v zákopech, když se zakopáme a čekáme. Že se šifry mění, je také pravda."
Hejtman Ságner ustupoval na celé čáře: "Velkou část viny na tom, že se dnes od štábů na pozici čím dále tím méně používá šifer, je to, že naše polní telefony nejsou přesné a nereprodukují, zejména při dělostřeleckém ohni, jasné jednotlivé slabiky. Vy prostě neslyšíte ničeho a způsobuje to zbytečný chaos." Odmlčel se.
"Zmatek je to nejhorší, co může být v poli, pánové," dodal ještě prorocky a odmlčel se.
"Za chvíli," řekl dívaje se oknem, "jsme v Rábu: Meine Herren! Mužstvo zde dostane po patnácti dekách uherského salámu. Půl hodiny rast "
Podíval se na maršrútu: "Ve 4.12 se odjíždí. Ve 3.58 všechno ve vagónech. Tedy vystupuje se po kumpaniích. Jedenáctá a tak dále. Zugsweise, Direktion Verpflegungsmagazin No 6. Kontrola při vydávání: kadet Biegler."
Všichni se podívali na kadeta Bieglera s pohledem: Budeš mít vojnu, holobrádku.
Ale snaživý kadet Biegler vytáhl již z kufříku arch papíru, pravítko, nalinkoval si arch, rozdělil na maršové roty a tázal se velitelů jednotlivých rot po stavu mužstva, z kterých žádný to nevěděl nazpamět a mohli Bieglerovi dát požadované číslice dle nejasných poznámek ve svých notesích.
Hejtman Ságner mezitím počal ze zoufalství číst nešťastnou knihu Hříchy otců, a když vlak stanul na nádraží v Rábu, sklapl přečtené stránky a poznamenal: "Tenhle Ludwig Ganghofer nepíše špatně."
Nadporučík Lukáš první vyřítil se ze štábního vagónu a šel k vagónu, kde nalézal se Švejk.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Švejk i ostatní již dávno přestali hrát karty a sluha nadporučíka Lukáše Baloun měl již takový hlad, že se počal bouřit proti vojenské vrchnosti a vykládat, že ví velice dobře, jak páni oficíři si dávají do mouly. Je to horší, než když byla robota. Dřív že tomu tak na vojně nebylo. To že se ještě, jak jeho dědeček říkává doma na výměnku, oficíři za šestašedesáté války dělili s vojáky o slepice a chleba. Jeho nářku nebylo konce, až konečné Švejk uznal za dobré pochválit stav vojenský za nynější války.
"Ty máš nějakýho mladýho dědečka," řekl přívětivé, když dojeli Rábu, "kerej se dovede pamatovat jen na tu vojnu v 66. roce. To já znám nějakýho Ronovskýho a ten měl dědečka, kerej byl v Itálii ještě za roboty a sloužil tam svejch dvanáct let a domů přišel jako kaprál. A neměl žádnou práci, tak ho vzal, toho dědečka, jeho otec k sobě do služby. A tenkrát jednou jeli na robotu svážet pařezy a jeden takovej pařez, jak nám vykládal ten dědeček, co sloužil u svýho tatíka, byl jako habán, a tak s ním nemohli ani hnout. A von jako řek: ,Nechme ho tady, potvoru, kdo se s ním bude dřít.` A hajnej, který to slyšel, začal křičet a zdvih hůl, že musí ten pařez naložit. A ten dědeček toho našeho Ronovskýho neřek nic jiného než: ,Ty mlacáku jeden, já jsem starej vysloužilej voják.` Ale za tejden dostal vobsilku a musel rukovat zas do Itálie, a tam byl zas deset let a psal domů, že toho hajnýho, až se vrátí, bácne po hlavě sekyrou. To bylo jen štěstí, že ten hajnej umřel." Ve dveřích vagónu se vtom objevil nadporučík Lukáš.
"Švejku, pojďte sem," řekl, "nechte si vaše pitomé výklady a raději mně pojďte něco vysvětlit "
"Bezevšeho, poslušné hlásím, pane obrlajtnant " Nadporučík Lukáš odváděl Švejka a pohled, kterým ho sledoval, byl velice podezřívavý.
Nadporučík Lukáš během celé přednášky hejtmana Ságnera, která skončila takovým fiaskem, dopracoval se k jisté detektivní schopnosti, k čemuž nebylo třeba mnoho obzvláštních kombinací, neboť den před odjezdem hlásil Švejk nadporučíkovi Lukášovi: "Pane obrlajtnant, na batalióně jsou nějaký knížky pro pány lajtnanty. Vodnes jsem je z regimentskanclaje." Proto když přešli druhé koleje, nadporučík Lukáš přímo se otázal, když zašli za vyhaslou lokomotivu, která čekala již týden na nějaký vlak s municí: "Švejku, jak to bylo tenkrát s těmi knížkami?"
"Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že je to moc dlouhá historie, a vy se vždy ráčíte rozčilovat, když vám všechno dopodrobna vypravuju. Jako tenkrát, když jste mně chtěl dát ten pohlavek, když jste roztrhal ten přípis týkající se válečné půjčky a já vám vyprávěl, že jsem čet jednou v nějakej knížce, že dřív, když byla vojna, tak lidi museli platit z voken, za každý vokno dvacetník, z husí taky tolik..."
"Takhle bychom nebyli hotovi, Švejku," řekl nadporučík Lukáš, pokračuje ve výslechu, přičemž si předsevzal, že to nejpřísněji důvěrné musí být přirozeně úplné skryto, aby ten holomek Švejk nedělal zas z toho nějakou potřebu. "Znáte Ganghofera?"
"Čím má bejt?" otázal se Švejk se zájmem.
"Je to německý spisovatel, vy chlape pitomá," odpověděl nadporučík Lukáš.
"Namouduši, pane obrlajtnant," řekl Švejk s výrazem mučedníka, "já žádnýho německýho spisovatele osobně neznám. Já jsem znal jenom jednoho českýho spisovatele osobně, nějakýho Hájka Ladislava z Domažlic. Von byl redaktorem Světa zvířat a já mu jednou prodal takovýho voříška za čistokrevnýho špice. To byl moc veselej pán a hodnej. Chodil do jedný hospody a tam čet vždycky svoje povídky, takový smutný, až se všichni řehtali, a von potom plakal a platil za všechny v hospodě a museli jsme mu zpívat: Domažlická brána pěkné malůvaná, kdo tu bránu malůval, ten panenky milůval... ten huž tady není, huž je zahrabaný..."
"Vždyť nejste na divadle, řvete jako operní zpěvák, Švejku," ulekané ozval se nadporučík Lukáš, když Švejk zazpíval poslední větu ,ten huž tady není, huž je zahrabaný`. "Na to jsem se vás netázal. Chtěl jsem jen vědět, zdali jste si všiml, že ty knížky, o kterých jste se vy mně sám zmiňoval, byly od Ganghofera. - Co je tedy s těmi knížkami?" vybouchl zlostně.
"S těmi, co jsem odnesl z regimentskanclaje na batalión?" otázal se Švejk. "Ty byly vopravdu vod toho sepsaný, vo kterým jste se mé ptal, jestli ho neznám, pane obrlajtnant. Já jsem dostal telefonogram přímo z regimentskanceláře. Voni totiž chtěli ty knížky poslat na batalionskanclaj, ale všichni tam byli pryč i s dienstführendrem, poněvadž museli bejt v kantýně, když se jede na front, a poněvadž žádnej neví, jestli bude ještě někdy sedět v kantýně. Voni tedy tam byli, pane obrlajtnant, byli a pili, nikde po telefonu ani ode všech druhejch marškumpaček nemohli nikoho sehnat, ale poněvadž vy jste mně přikázal, abych zatím byl jako ordonanc u telefonu, než k nám přidělí telefonistu Chodounského, tak jsem seděl, čekal, až došla taky na mé řada. Z regimentskanclaje nadávali, že se nikde nemohou dozvonit, že je telefonogram, aby si maršbataliónskanclaj vyzdvihla v regimentskanclaj nějaký knížky pro pány oficíry od celého maršbaťáku. Poněvadž vím, pane obrlajtnant, že se na vojně musí jednat rychle, tak jsem telefonoval na regimentskanclaj, že sám ty knížky vyzvednu a že je odnesu do batalionskanelaje. Tam jsem dostal takový ranec, že jsem to stíží vodtáh k nám do kumpaniekanclaje, a prohlídl jsem si ty knížky. Ale to jsem si pomyslil svoje. Regimentsrechnungsfeldvébl v regimentskanclaj mně totiž povídal, že podle telefonogramu na regiment už vědí u bataliónu, co si mají z těch knížek vybrat, kerej díl. Voni totiž ty knížky byly vo dvou dílech. První díl zvlášť, druhej díl zvlášť. Nikdy v životě jsem se tak tomu nezasmál, poněvadž jsem už v životě přečet mnoho knih, ale nikdy jsem nezačal číst něco vod druhýho dílu. A von mně tam ještě jednou říká: ,Tady máte první díly a tady máte druhý díly. Kerej díl si mají číst páni oficíři, to už vědí.` Tak jsem si pomyslil, že jsou všichni vožralí, poněvadž když se má kniha číst vod začátku, takovej román, jakej jsem přines, vo těch Sünden der Väter, poněvadž znám taky německy, že se musí začít s prvním dílem, poněvadž nejsme židi a nečteni to pozpátku. Proto jsem se taky vás ptal, pane obrlajtnant, po telefonu, když jste se vrátil z kasina, a hlásil jsem vám to o těch knížkách, jestli snad teď na vojně je to převrácený a jestli se nečtou knihy v obráceným pořádku, napřed druhý a potom teprve první díl. A vy jste mně řek, že jsem vožralý hovado, když ani nevím, že v otčenáši je napřed ,Otče náš` a potom teprve ,amen`. - Je vám špatné, pane obrlajtnant?" otázal se se zájmem Švejk, když bledý nadporučík Lukáš zachytil se stupátka k vodojemu vyhaslé lokomotivy.
V jeho bledé tváři nejevil se žádný výraz zlosti. Bylo to něco zoufale beznadějného.
"Dál, dál, Švejku, už je to jedno, už je dobře..."
"Já jsem byl, jak povídám," zněl na opuštěné koleji měkký hlas Švejkův, "taky téhož mínění. Jednou jsem koupil krvák vo Róžovi Šavaňů z Bakonskýho lesa a scházel tam první díl, tak jsem se musel dohadovat vo tom začátku, a ani v takovej raubířskej historii se neobejdete bez prvního dílu. Tak mně bylo úplně jasný, že je to vlastně zbytečný, kdyby páni oficíři začli číst napřed druhý díl a potom první, a jak by to vypadalo hloupě, kdybych u bataliónu byl vyřídil to, co říkali v regimentskanclaj, že páni oficíři už vědí, kerej díl mají číst. Vono mně to vůbec s těma knížkama, pane obrlajtnant, připadalo strašné nápadný a záhadný. Já věděl, že páni oficíři vůbec málo čtou, a když je řvava válečná..."
"Nechte si blbiny pro sebe, Švejku," zasténal nadporučík Lukáš.
"Vždyť já jsem, pane obrlajtnant, se vás taky hned ptal po telefonu, jestli chcete hned voba díly najednou, a vy jste mně řek, zrovna jako teď, abych si nechal ty blbiny pro sebe, ještě prej se tahat s nějakejma knihama. A tu jsem si pomyslil, že když je to vaše mínění, že musejí taky ty vostatní páni tak se na to dívat. Zeptal jsem se taky na to našeho Vaňka, ten má přece už zkušenosti z fronty. Von povídal, že napřed každej z pánů oficírů myslel, že je celá vojna nějaká srandička, a vez si do pole celou bibliotéku jako na letní byt. Dostávali dokonce vod arcikněžen dárkem celý sebraný spisy vod různejch básníků do pole, takže pucflekové se pod tím prohejbali a proklínali den svýho narození. Povídal Vaněk, že ty knihy nebejvaly vůbec k potřebě, pokud se tejkalo kouření, neboť byly na moc pěkným papíře, tlustým, a na latríně že si člověk s takovejma básněma vodřel, s dovolením, pane obrlajtnant, celou zadnici. Na čtení nezbejvalo času, poněvadž se muselo pořád prchat, tak se to vodhazovalo, a potom byl už takovej zvyk, že jakmile bylo slyšet první kanonádu, že pucflek hned vyházel všechny zábavný knížky. Po tom, co jsem slyšel, chtěl jsem ještě jednou slyšet, pane obrlajtnant, vaše mínění, a když jsem se vás optal po telefonu, co má být s těmi knížkami, tak jste řek, že když mně něco vleze do mý blbý palice, tak že nepopustím, dokud nedostanu jednu přes hubu. Tak jsem tedy, pane obrlajtnant, vodnes do batalionskanclaje jenom ty první díly vod toho románu a druhej díl jsem nechal zatím v naší kompaniekanclaji. Měl jsem ten dobrej úmysl, až si páni oficíři přečtou první díl, že pak se jim vydá druhej díl, jako z knihovny, ale najednou přišlo to, že se jede, a telefonogram po celém bataliónu, že všechno zbytečný se má dát do regimentsmagacínu. Tak jsem se ještě zeptal pana Vaňka, jestli druhej díl toho románu považuje za něco zbytečnýho, a von mně řekl, že vod doby těch smutných zkušeností v Srbsku, v Haliti a v Uhrách se žádný knihy pro zábavu nevozejí na front, a ty schránky v městech, aby se sbíraly vodložený noviny pro vojáky, ty že jsou jedině dobrý, poněvadž do novin se dá balit dobře tabák nebo seno, co vojáci kouřejí v dekunkách. Na batalióně už rozdali ty první díly vod toho románu a ty druhý díly jsme vodnesli do magacínu."
Švejk se odmlčel a hned dodal: "Tam vám je různejch věcí, v tom magacíně, pane obrlajtnant, dokonce i cylindr budějovickýho regenschoriho, jak s ním narukoval k regimentu..."
"Já vám něco řeknu, Švejku," s těžkým povzdechem ozval se nadporučík Lukáš, "vy vůbec nejste si vědom dosahu svého jednání. Mně se samotnému už hnusí nadávat vám blbů. Pro vaši blbost není vůbec slova. Když vám řeknu blbe, tak vás nazývám ještě laskavým jménem. Vy jste provedl něco tak hrozného, že ty vaše nejstrašnější zločiny; kterých jste se dopustil za tu dobu, pokud vás znám, jsou proti tomu pravou andělskou hudbou. Kdybyste, Švejku, věděl, co jste udělal... Ale vy se toho nikdy nedozvíte... A jestli by snad někdy přišla řeč na ty knížky, tak se nevopovažujte kecnout, že já jsem vám po telefonu něco říkal, aby se ten druhý díl... Kdyby někdy přišla řeč na to, jak to bylo s tím prvním a druhým dílem, nevšímejte si toho. Vy o ničem nevíte, nic neznáte, na nic se nepamatujete. Ne abyste chtěl mne do něčeho zaplést, vy jeden..."
Nadporučík Lukáš mluvil takovým hlasem, jako by se o něho pokoušela horečka, a toho okamžiku, když umlkl, využitkoval Švejk k nevinné otázce: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, za prominutí, proč se nikdy nedozvím, co jsem vyved hroznýho. Já, pane obrlajtnant, jsem se vopovážil na to zeptat jenom kvůli tomu, abych se příště mohl takový věci vystříhat, když se všeobecně povídá, že se vod chyby člověk učí, jako ten slejvač Adamec z Daňkovky, když se vomylem napil solný kyseliny . . ."
Nedokončil, poněvadž nadporučík Lukáš přerušil jeho příklad ze života slovy: "Vy troubo jedna! Vysvětlovat vám nic nebudu. Vlezte si zas do vagónu a řekněte Balounovi, až bude Budapešť, aby mně přinesl do štábního vagónu nějakou housku a potom tu játrovou paštiku, kterou mám dole v kufříku ve staniolu. Potom řeknete Vaňkovi, že je kus mezka. Třikrát jsem ho žádal, aby mně udal přesný stav manšaftu. A když jsem to dneska potřeboval, tak jsem měl jen starý štand z minulého týdne."
"Zum Befehl, Herr Oberleutnant," zaštěkal Švejk a vzdaloval se pomalu k svému vagónu. Nadporučík Lukáš prošel se po trati, přičemž si pomyslil: "Měl jsem mu přece dát pár facek, a zatím se s ním bavím jako s nějakým kamarádem."
Švejk lezl vážně do svého vagónu. Měl sám před sebou úctu. To se každý den nestane, aby provedl něco tak hrozného, že se nikdy nesmí dozvědít, co to bylo.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Pane rechnungsfeldvébl," řekl Švejk, když seděl na svém místě, "pan obrlajtnant Lukáš zdá se mně dnes být ve velmi dobrý náladě. Dává vám po mně vzkazovat, že jste mezek kvůli tomu, že už třikrát vás žádal, abyste mu udal pravý stav manšaftu."
"Hergot," dopálil se Vaněk, "já těm cuksfírům zasolím. Copak já za to mohu, že každej takovej obejda cuksfíra dělá si, co chce, a neposílá mně štand cuku. Mám si štand vycucat z malíčku? To jsou poměry u naší kumpačky. To se může stát jenom u jedenácté marškumpačky. Ale já to tušil, já to věděl. Já o tom aní minutu nepochyboval, že jsou u nás nepořádky. Jeden den schází u kuchyně čtyry porce, druhý den zas přebývají tři. Kdyby mně ti lotři alespoň oznámili, jestli někdo není ve špitále. Ještě minulý měsíc ved jsem nějakého Nikodéma, a teprve při lénunku jsem se dozvěděl, že ten Nikodém zemřel v Budějovicích v nemocnici na rychlé souchotiny. A pořád se na něho fasovalo. Mundúr jsme na něho vyfasovali, ale je u boha, kam se to podělo. Potom mně ještě pan obrlajtnant řekne, že jsem mezek, když on sám nedovede dohlédnout na pořádek u své kumpanie."
Účetní šikovatel Vaněk chodil rozčileně po vagóně: "Já být kompaniekomandantem! To by všechno muselo klapat. O každém maníkovi bych měl přehled. Šarže by mně musely dvakrát denně podávat štand. Ale když šarže nejsou k ničemu. A nejhorší je u nás ten cuksfíra Zyka. Samý žert, samá anekdota, ale když mu oznamují, že je Kolařík odkomandován z jeho cuku k trénu, hlásí mně druhý den zas týž samý štand, jako by Kolařík dál se válel u kumpanie a u jeho cuku, A když se to má opakovat denně a potom ještě o mně říct, že jsem mezek... Takhle si pan obrlajtnant nezíská přátely. Rechnungsfeldvébl u kumpanie není žádný frajtr, s kterým si každý může vytřít..."
Baloun, který poslouchal s otevřenou hubou, pronesl nyní za Vaňka sám to pěkné slovo, které Vaněk nedořekl, čímž chtěl snad se také vmíchat do rozhovoru.
"Vy tam kušujte," řekl rozčilený účetní šikovatel.
"Poslyš, Baloune," ozval se Švejk, "tobě mám vyřídit, abys panu obrlajtnantovi, až přijedeme do Pešti, přines do vagónu nějakou housku a tu játrovou paštiku, co má pan obrlajtnant dole v kufříku ve staniolu."
Obr Baloun svěsil zoufale své dlouhé ruce šimpanze, prohnul hřbet a setrval v té pozici hezkou chvíli.
"Nemám," řekl tichým zoufalým hlasem, dívaje se na špinavou podlahu vagónu.
"Nemám," opakoval úryvkovité, "já jsem myslel... Já ji před odjezdem rozbalil... Já jsem k ní číchnul... , jestli není zkažená... - Já ji vochutnal," zvolal s takovým upřímným zoufalstvím, že všem bylo úplně jasno.
"Sežral jste ji i se staniolem," zastavil se před Balounem účetní šikovatel Vaněk, jsa tomu povděčen, že nemusí dál zastávat svůj názor, že není sám mezek, jak mu dal vzkázat nadporučík, ale že příčina neznámého kolísajícího štandu X má hlubší základy v jiných mezcích, a že nyní rozhovor se přesunul a točí se kolem nenažraného Balouna, kolem nové tragické události. Vaněk dostal takovou chut Balounovi říct něco nepříjemné mravoučného, když vtom ho předešel kuchař okultista Jurajda, který odložil svou zamilovanou knížku, překlad staroindických súter Pragná-Paramita, a obrátil se na zdrceného Balouna, který se ještě více shrbil pod tíhou osudu: "Vy, Baloune, máte bdíti sám nad sebou samým, abyste neztratí) důvěru v sebe samotného i důvěru v osud. Nemáte připisovat sobě na svůj účet to, co je zásluhou jiných. Kdykoliv se octnete před podobným problémem, který jste sežral, vždy se ptejte samého sebe: V jakém poměru jest ke mně játrová paštika?"
Švejk uznal za vhodné doplnit tuto úvahu praktickým příkladem: "Sám jsi mně, Baloune, předešle vykládal, že budou u vás zabíjet a udit, a jen co budeš znát, až budem na misté, číslo polní pošty, že ti hned pošlou kus šunky. Ted si představ, že by tu šunku z feldpošty poslali k nám do kumpačky a my jsme si s panem rechnungsfeldvéblem každej uřízli kousek, a vono by nám to zachutnalo, tak ještě kousek, až by to s tou šunkou dopadlo jako s jedním mým známým listonošem, nějakým Kozlem. Měl kostižer, tak mu napřed uřízli nohu pod kotník, potom pod koleno, potom stehno, a kdyby byl včas neumřel, byli by ho vořezali celýho jako prasklou tužku. Představ si tedy, Baloune, že bychom ti byli tu šunku tak sežrali, jako ty jsi panu obrlajtnantovi zblafnul játrovou paštiku."
Obr Baloun podíval se na všechny smutně.
"Jedině mým přičiněním a zásluhou," řekl účetní šikovatel k Balounovi, "zůstal jste buršem u pana obrlajtnanta. Měl jste být přeložen k sanité a odnášet raněné z gefechtu. Pod Duklou šli od nás saniteráci třikrát za sebou pro jednoho raněného fénricha, který dostal bauchšus před dráthindrnisama, a všichni tam zůstali, samý kopfšus. Teprve čtvrtý pár ho přines, ale než ho odnesli na hilfsplac, byl fénrich nebožtíkem."
Baloun se již nezdržel a hlasitě zavzlykal.
"Že se nestydíš," opovržlivě řekl Švejk, "to jseš voják..."
"Dyž já nejsem pro vojnu dělanej," zahořekoval Baloun, "já jsem pravda nenažranej, nedožranej, poněvadž jsem vytrženej z pořádnýho života. Vono je to u nás v rodu. Nebožtík tatínek, ten se sázel v Protivině v hospodě, že sní na posezení padesát buřtů a dva bochníky chleba, a vyhrál to. Já jsem jednou vo sázku sněd čtyry husy a dvě mísy knedlíků se zelím. Doma si vzpomenu po obědě, že bych chtěl ještě něco zakusit. Jdu do komory, uříznu si kus masa, pošlu si pro džbán piva a splivnu dvě kila uzenýho. Měl jsem doma starýho čeledína Vomela a ten mě vždycky napomínal, abych jen tak nepejchnul, necpal se, že von pamatuje, jak mu jeho dědeček vypravoval dávno vo jednom takovým nedožerovi. A potom když byla nějaká vojna, že se nerodilo nic po celejch vosum let a že pekli chleba ze slámy a z toho, co zůstalo z lněnýho semene; a to byl svátek, když mohli do mlíka nadrobit trochu tvarohu, když nebylo chleba. A von ten sedlák, hned jak nastala ta bída, za tejden umřel, poněvadž ten jeho žaludek nebyl zvyklej na takovou selskou bídu..."
Baloun zvedl svůj zarmoucený obličej: "Ale já si myslím, že pánbůh lidi potrestá, a přeci nevopustí."
"Pánbůh nedojedy přived na svět, a pánbůh se vo ně postará, poznamenal Švejk, "jednou užs byl uvázanej a teď bys zasloužil, aby tě poslali do první linie; když já jsem byl buršem u pana obrlajtnanta, tak se mohl na mne ve všem spolehnout a ani ho nikdy nenapadlo, že bych mu byl něco sežral. Když se něco fasovalo zvláštního, tak mně vždycky řek: ,Nechte si to, Švejku,` nebo: ,A co, já o to tolik nestojím, dejte sem kousek a s ostatním si dělejte, co chcete.` A když jsme byli v Praze a on mne poslal někdy pro oběd do restaurace, tak aby si snad nemyslil, že mu nesu malou porci, poněvadž jsem polovičku na cestě sežral, sám jsem ze svých posledních peněz, když se mně zdála být porce malou, přikoupil ještě jednu, aby se pan obrlajtnant najed a vo mně si nic špatnýho nemyslel. Až takhle jednou na to přišel. Musel jsem mu vždycky nosit z restaurace jídelní lístek a on si vybral. Tak si vybral ten den nadívané holoubě. Já jsem si myslel, když mně dali půlku, že by si snad mohl pan obrlajtnant myslet, že jsem mu druhou půlku sežral, tak jsem ještě jednu porci koupil ze svýho a přines takovou nádhernou porci, že pan obrlajtnant Šeba, který ten den sháněl oběd a přišel právě před polednem na návštěvu k mýmu obrlajtnantovi, se taky najed. Ale když se najed, povídá: ,Tohle mně neříkej, že je to jedna porce. Na celým světě nedostaneš na menu celý nadívaný holoubě. Když seženu dneska peníze, tak si pošlu do tý tvý restaurace pro oběd. Řekni to upřímně, že je to dvojnásobná porce.` Pan obrlajtnant se mě zeptal před ním, abych dosvědčil, že dal mně peníze jen na jednoduchou porci, poněvadž nevěděl, že přijde. Odpověděl jsem, že mně dal peníze na vobyčejný oběd. ,Tak vidíš,` řekl můj obrlajtnant, ,tohle ještě nic není. Předešle mně přines Švejk dvě husí stehna k obědu. Tedy si představ: polívka s nudlema, hovězí maso se sardelovou omáčkou, dvě husí stehna, knedlíků a zelí do stropu a palačinky!`"
"C-c ta-ta," mlaskl Baloun.
Švejk pokračoval: "To byl kámen ourazu. Pan obrlajtnant Šeba poslal skutečně druhýho dne svýho pucfleka pro oběd do tý naší restaurace, a von mu přines jako příkrm takovou malinkou hromádečku pilafu ze slepice, jako když se šestinedělní děťátko vykaká do peřinky, tak asi na dvě lžičky. A pan obrlajtnant Šeba na něho; že polovici sežral. A von, že je nevinnej. A pan obrlajtnant Šeba mu dal přes hubu a dával mne za příklad. Já že nosím porce panu obrlajtnantovi Lukášovi. A tak ten nevinnej zfackovanej voják se druhej den v restauraci, když šel pro oběd, na všechno vyptal, řek to svýmu pánovi, ten zas mýmu obrlajtnantovi. Sedím já večer za novinama a čtu si zprávy nepřátelskejch štábů z bojiště, když můj pan obrlajtnant vešel, celej hledej, a hned přímo na mne uhodil, abych mu řek, kolik těch dvojnásobnejch porcí jsem v restauraci platil, že ví všechno, že mně vůbec žádný zapírání nepomůže, že už dávno ví o tom, že jsem blbec, ale že byl bych blázen, to že mu nenapadlo. Udělal jsem prej mu takovou vostudu, že má největší chut zastřelit napřed mě a potom sebe. ,Pane obrlajtnant,` řekl jsem mu, ,když jste mě přijímal, ten první den jste o tom mluvil, že každej pucflek je zloděj a podlej chlap. A když v tej restauraci dávali vopravdu tak malinký porce příkrmu, tak byste si bejval moh pomyslit, že jsem vopravdu taky jeden z takovejch podlejch chlapů, že jsem vám to sežral...`"
"Můj bože na nebi." zašeptal Baloun a shýbl se pro kufřík nadporučíka Lukáše a odcházel s ním dozadu.
"Potom se nadporučík Lukáš," pokračoval Švejk, "počal šacovat po všech kapsách, a když to bylo marný, sáhl si do vesty a dal mně své stříbrně hodinky. Byl takovej pohnutej. ,Až dostanu gáži, Švejku,` řekl, ,tak mně sepište, kolík jsem vám dlužen... Tyhle hodinky si nechte zvlášť. A podruhý neblázněte.` Potom jednou udeřila na nás voba taková bída, že ty hodinky jsem musel vodnest do zastavárny..."
"Copak tam děláte vzádu, Baloune?" otázal se vtom účetní šikovatel Vaněk.
Místo odpovědi se nešťastný Baloun zakuckal. Otevřel si totiž kufřík nadporučíka Lukáše a cpal se jeho poslední houskou...
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nádražím bez zastávky projel' jiný vojenský vlak odshora obsazený deutschmajstry, které posílali na srbský front. Ještě se nevzpamatovali ze svého nadšení při loučení s Vídní a řvali bez oddechu od Vídně až sem:
Prinz Eugenius, der edle Ritter,
vollt' dem Kaiser wiedrum kriegen
Stadt und Festung Belegrad.
Er ließ schlagen einen Brucken,
dala man kunnt' hinüberrucken
mit der Armee wohl für die Stadt
Nějaký kaprál s výbojné nakrouceným knírem, nahýbaje se ven, opřen jsa lokty o mužstvo, které klátilo ven z vagónu vystrčenýma nohama, dával takt a hulákal na celé kolo:
Als der Brucken war geschlagen,
daß man kunnt' mit Stuck und Wagen
frei passier'n den Donaufluß,
bei Semlin schlug man das Lager,
alle Serben zu verjagen...
Vtom však ztratil rovnováhu a vylítl z vagónu a plnou silou narazil v letu břichem na páku u výhybky, na které zůstal nabodnut viset, zatímco vlak jel dál a v zadních vagónech zpívali zase jinou.
Graf Radetzky, edler Degen,
schwur's des Kaisers Feind zu fegen
aus der falschen Lombardei.
In Verona langes Hoffen,
als mehr Truppen eingetroffen,
fühlt und rührt der Held sich frei...
Nabodnutý na hloupou výhybku, bojechtivý kaprál byl již mrtev a netrvalo dlouho, stál již u něho na stráži s bajonetem nějaký mladičký vojáček z mužstva nádražního velitelství, který pojímal svou úlohu velice vážné. Stál vzpřímen u výhybky a tvářil se tak vítězoslavně, jako by to bylo jeho dílo, naražení kaprála na výhybku.
Poněvadž byl Maďar, řval po celých kolejích, když přicházeli sem se dívat z ešalonu bataliónu 91. pluku: "Nem szabad! Nem szabad! Komision militär nem szabad!"
"Má už to vodbytý," řekl dobrý voják Švejk, který byl také mezi zvědavci, "a má to tu výhodu, že když už má kus železa v břiše, alespoň ví všichni, kde byl pohřbenej. Je to zrovna na dráze, a nemusejí jeho hrob shánět po všech bojištích. - Nabod se akorát," řekl ještě Švejk znalecky, obcházeje z druhé strany kaprála, "má střeva v kalhotech."
"Nem szabad, nem szabad!" křičel mladičký maďarský vojáček, "komision militär bahnhof, nem szabad!"
Za Švejkem ozval se přísný hlas: "Co tady děláte?" Před ním stál kadet Biegler. Švejk zasalutoval. "Poslušně hlásím, prohlížíme si nebožtíka, pane kadet "
"A co jste zde ved za agitaci? Co tady máte co dělat?"
"Poslušně hlásím, pane kadet," s důstojným klidem odpověděl Švejk, "že jsem nikdy žádnou zaagitaci neved."
Vzadu za kadetem se dalo několik vojáků do smíchu a kupředu vystoupil před kadeta účetní šikovatel Vaněk.
"Pane kadet," řekl, "pan obrlajtnant poslal sem ordonanc Švejka, aby mu řek, co se stalo. Byl jsem ted u štábního vagónu a batalionsordonanc Matušič vás hledá z nařízení pana batalionskomandanta. Máte hned jít k panu hejtmanovi Ságnerovi."
Všechno se rozcházelo do svých vagónů, když za chvíli ozval se signál k vstoupení do vagónů.
Vaněk jda se Švejkem, řekl: "Když je někde víc lidí, tak si nechte, Švejku, svoje rozumy. Mohlo by vás to mrzet. Mohlo by se stát, když ten kaprál byl od dajčmajstrů, že by se to mohlo vykládat, jako že máte z toho radost. Ten Biegler je strašný čechožrout"
"Vždyť já jsem níc neřek," odpověděl Švejk tónem, který vylučoval každou pochybnost, "než to, že se ten kaprál nabod akorát, měl střeva v kalhotech... Von moh..."
"Tak už o tom, Švejku, přestaňme mluvit " A účetní šikovatel Vaněk si odplivl.
"Vono je to jedno," poznamenal ještě Švejk, "mají mu lezt střeva pro císaře pána ven z břicha zde nebo tam. Von vykonal stejné svou povinnost... Von moh..."
"Podívejte se, Švejku," přerušil ho Vaněk, "jak si to zas nese batalionsordonanc Matušič k Štábnímu vagónu. To se divím, že se ještě nenatáh přes koleje."
Krátce předtím byla mezi hejtmanem Ságnerem a snaživým kadetem Bieglerem velice ostrá rozmluva.
"Já se vám divím, kadete Bieglere," mluvil hejtman Ságner, "proč jste mně hned nepřišel oznámit, že se nefasuje těch patnáct deka uherského salámu. To teprve musím já jít ven a sám se přesvědčit, proč se mužstvo vrací od skladiště. A páni důstojníci také, jako by rozkaz nebyl rozkazem. Řekl jsem přece: ,Do skladiště zugsweise po kompanii.` To znamenalo, když ve skladišti nic jsme nedostali, že se má také jít zugsweise po kompanii do vagónů. Vám jsem přikázal, kadete Bieglere, abyste hleděl udržet pořádek, ale vy jste nechal všechno plavat. Byl jste rád, že se nemusíte starat o počítání porcí salámu, a šel jste se klidné podívat, jak jsem viděl z okna, na nabodnutého kaprála od dajěmajstrů. A když jsem vás potom dal zavolat, tak nemáte nic jiného na práci než ze své kadetské fantazie žvanit o tom, že jste se šel přesvědčit, zdali se tam u nabodnutého kaprála nevede nějaká agitace..."
"Poslušně hlásím, že ordonanc od 11. kumpanie Švejk..."
"Dejte mně pokoj se Švejkem," zakřičel hejtman Ságner, "nemyslete si, kadete Bieglere, že budete dělat nějaké intriky proti nadporučíkovi Lukášovi. My jsme tam Švejka poslali... Tak se na mne díváte, jako byste si myslel, že jsem si na vás zased... Ano, zased jsem si na vás, kadete Bieglere... Když neumíte respektovat svého představeného, snažíte se ho blamovat, tak vám udělám takovou vojnu, že vy, kadete Bieglere, si vzpomenete na stanici Ráb... Chvástat se svými teoretickými vědomostmi... Počkejte, až budeme na frontě... Až vám poručím jít na offizierspatrolu přes drátěné překážky... Váš raport? Ani ten raport jste mně nedal, když jste přišel... Ani teoreticky, kadete Bieglere..."
"Poslušně hlásím, pane hejtmane,* že místo patnácti deka uherského salámu obdrželo mužstvo po dvou pohlednicích. Prosím, pane hejtmane..."
Kadet Biegler podal veliteli bataliónu dvě z těch pohlednic, které vydávalo ředitelství Vojenského válečného archívu ve Vídni, kde byl náčelníkem generál pěchoty Wojnowich. Na jedné straně byla karikatura ruského vojáka, ruského mužika se zarostlou bradou, kterého objímá kostlivec. Pod karikaturou byl text:
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Der Tag, an dem das perfide Rußland krepieren wird, wird ein Tag der Erlösung für ganze unsere Monarchie sein.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Druhá pohlednice pocházela z německé říše. Byl to dárek Němců rakousko-uherským vojínům.
Nahoře bylo "Viribus unitis" a pod tím obrázek, jak na šibenici visí Sir Edward Grey a dole pod ním vesele salutují rakouský i německý voják.
Básnička dole byla vzata z knížky Greinzovy Železná pěst. Žertíčky na naše nepřátele, o kterých říšské listy psaly, že verše Greinzovy jsou rány karabáčem, přičemž obsahují pravý nezkrocený humor a nepřekonatelný vtip.
Text pod šibenicí, v překladě:
GREY
Na šibenici v příjemné výši
měl by se houpat Edivard Grey,
je na to již nejvyšší čas,
však třeba upozornit vás,
že žádný dub své nepropůjčil dřevo
k popravě toho jidáše.
Na dřevě visí osiky
z Francouzské republiky.
Hejtman Ságner nebyl ještě ani hotov s přečtením těchto veršů "nezkroceného humoru a nepřekonatelného vtipu", když vrazil do štábního vagónu bataliónní ordonance Matušič.
Byl poslán hejtmanem Ságnerem do telegrafní centrály vojenského nádražního velitelství, jestli snad nejsou jiné dispozice, a přinesl telegram od brigády. Nebylo však třeba sahat k žádnému klíči šifer. Telegram zněl prosté, nešifrován: "Rasch abkochen, dann Vormarsch nach Sokal." Hejtman Ságner povážlivé zakroutil hlavou.
"Poslušné hlásím," řekl Matušič, "velitel stanice dá vás prosit k rozmluvě. Je tam ještě jeden telegram."
Potom byla mezi velitelem nádraží a hejtmanem Ságnerem rozmluva velice důvěrného rázu. První telegram musel být odevzdán, třebas měl obsah velice překvapující, když je batalión na stanici v Rábu: "Rychle uvařit a pak pochodem na Sokal." Adresován byl nešifrovaně na pochodový batalión 91. pluku s kopií na pochodový batalión 75. pluku, který byl ještě vzadu. Podpis byl správný: Velitel brigády Ritter von Herbert.
"Velmi důvěrné, pane hejtmane," řekl tajuplné vojenský velitel nádraží. "Sekrétní telegram od vaší divize. Velitel vaší brigády se zbláznil. Byl odvezen do Vídně, když rozeslal od brigády několik tuctů podobných telegramů na všechny strany. V Budapešti uvidíte jistě nový telegram. Všecky jeho telegramy patří přirozené anulovat, ale ještě jsme žádný pokyn v tom ohledu nedostali. Mám, jak říkám, jedině příkaz od divize, aby nešifrované telegramy nebyly brány v úvahu. Doručovat je musím, poněvadž v tom ohledu neobdržel jsem od svých instancí odpovědi. Prostřednictvím svých instancí informoval jsem se u velitelství armádního sboru a je se mnou zavedeno vyšetřování... - Jsem aktivní důstojník staré ženijní služby," dodal, "byl jsem při stavbě naší strategické dráhy v Haliči... - Pane hejtmane," řekl po chvíli, "s námi starými chlapy od piky jen na front! Dnes je těch civilistů inženýrů od dráhy s jednoroční zkouškou dobrovolnickou jako psů v ministerstvu vojenství... Ostatně vy za čtvrt hodiny zas jedete dál... Pamatuji se jenom na to, že jsem jednou v kadetce v Praze vám pomáhal na hrazdu jako jeden ze staršího ročníku. Tenkrát jsme oba nesměli ven. Vy jste se pral s Němci ve třídě? ** Tam byl s vámi také Lukáš. Vy jste bývali spolu nejlepší kamarádi. Když jsme sem dostali telegram se seznamem důstojníků maršbataliónu, kteří projíždějí stanicí, tak jsem si jasné vzpomněl... Je už to hezkých pár let... Kadet Lukáš býval mně tenkrát velice sympatickým..."
Na hejtmana Ságnera celá rozmluva učinila velice trapný dojem. Poznal velice dobře toho, který s ním mluvil a který vedl v kadetce opozici proti rakušáctví, což z nich později vytloukla snaha po kariéře. Nejvíc mu byla nepříjemnou zmínka o nadporučíkovi Lukášovi, který byl z jakéhokoliv důvodu proti němu všude odstrkován.
"Nadporučík Lukáš," řekl důrazně, "je velice dobrým důstojníkem. Kdy jede vlak?"
Velitel nádraží podíval se na hodinky. "Za šest minut "
"Jdu," řekl Ságner.
"Myslil jsem, že mně něco řeknete, Ságnere."
"Tedy nazdar!" odpověděl Ságner*** a vyšel před budovu nádražního velitelství.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když se hejtman Ságner vrátil před odjezdem vlaku do štábního vagónu, našel všecky důstojníky na svém místě. Hráli ve skupinách čapáry (frische viere), jediné kadet Biegler nehrál.
Listoval se spoustou načatých rukopisů o válečných scénách, neboť chtěl vyniknout nejen na poli válečném, ale i jako literární fenomén, popisující válečné události. Muž podivných křídel "s rybím ocasem" chtěl být vynikajícím válečným spisovatelem. Jeho literární pokusy začínaly mnohoslibnými názvy, ve kterých se sice zrcadlil militarismus té doby, ale které nebyly ještě propracovány, takže na čtvrtkách zůstaly jen názvy prací, které měly vzniknout.
"Charaktery vojínů z velké války - Kdo počal válku? - Politika Rakousko-Uherska a zrození světové války - Válečné poznámky - Rakousko-Uhersko a světová válka - Naučení z války Populární přednáška o vypuknutí války - Válečné politické úvahy - Slavný den Rakousko-Uherska - Slovanský imperialismus a světová válka - Dokumenty z války - Dokumenty k dějinám světové války - Deník o světové válce - Denní přehled světové války - První světová válka Naše dynastie ve světové válce - Národové rakouskouherského mocnářství ve zbrani - Světový zápas o moc - Mé zkušenosti ve světové válce - Kronika mého válečného tažení - Jak bojují nepřátelé Rakousko-Uherska - Čí je vítězství? Naši důstojníci a naši vojáci - Pamětihodné činy mých vojáků - Z dob velké války - O bitevní vřavě - Kniha rakousko-uherských hrdinů Železná brigáda - Sbírka mých psaní z fronty Hrdinové našeho maršbataliónu - Příruční kniha pro vojáky v poli - Dny bojů a dny vítězství Co jsem viděl a zkusil v poli - V zákopech Důstojník vypravuje... - Se syny Rakousko-Uherska kupředu! - Nepřátelské aeroplány a naše pěchota - Po bitvě - Naše dělostřelectvo věrnými syny vlasti - I kdyby šli všichni čerti proti nám... - Válka obranná a útočná - Krev a železo - Vítězství nebo smrt - Naši hrdinové v zajetí."
Když hejtman Ságner přistoupil ke kadetovi Bieglerovi a prohlédl si všechno, optal se, proč to udělal a co tím myslí.
Kadet Biegler odpověděl s opravdovým nadšením, že každý ten nadpis znamená knihu, kterou sepíše. Kolik nadpisů, tolik knih.
"Přál bych si, když padnu v boji, aby po mně zůstala památka, pane hejtmane. Mým vzorem je německý profesor Udo Kraft. Narodil se roku 1870, nyní ve světové válce přihlásil se dobrovolné a padl 22. srpna 1914 v Anloy. Před svou smrtí vydal knihu Sebevýchova pro smrt za císaře."****
Hejtman Ságner odvedl kadeta Bieglera k oknu.
"Ukažte, co ještě máte, kadete Bieglere, mne strašné zajímá vaše činnost," s ironií řekl hejtman Ságner, "jaký sešitek zastrčil jste za blůzu?"
"To nic není, pane hejtmane," s dětským uzarděním odpověděl kadet Biegler, "račte se prosím přesvědčit."
Sešitek měl nadpis:
Schémata vynikajících a slavných bitev
vojsk rakousko-uherské armády,
sestavená dle historických studií
c. k. důstojníkem Adolfem Bieglerem.
Poznámkami a vysvětlivkami opatřil
c. k. důstojník Adolf Biegler.
Schémata byla strašné jednoduchá.
Od bitvy u Nördlingen 6. září 1634 přes bitvu u Zenty 11. září 1697, u Caldiera 31. října 1805, přes bitvu u Ašprů 22. května 1809 a bitvu národů u Lipska v 1813, přes St. Lucii v květnu 1848 a bitvu u Trutnova 27. června 1866 až po dobytí Sarajeva 19. srpna 1878. V schématech a nákresích plánů těch bitev nic se neměnilo. Všude nakreslil kadet Biegler obdélníčky na jedné straně prázdné, kdežto nepřítele znázorňovaly vyčárkované. Na obou stranách bylo levé křídlo, centr a pravé křídlo. Potom vzadu rezervy a šipky sem a tam. Bitva u Nördlingen stejně jako bitva u Sarajeva vypadala jako rozestavení hráčů na jakémkoliv fotbalovém zápase při zahájení hry a šipky, kam má ta která strana vykopnout míč.
To také ihned napadlo hejtmana Ságnera, který se otázal: "Kadete Bieglere, vy hrajete fotbal?"
Biegler se zarděl ještě víc a zamrkal nervózně, takže dělal dojem, jako když nabírá moldánky.
Hejtman Ságner s úsměvem listoval dál sešitkem a zastavil se na poznámce u schéma bitvy u Trutnova za prusko-rakouské války.
Kadet Biegler napsal: "Bitva u Trutnova neměla být svedena, poněvadž hornatá krajina znemožňovala rozvinutí divize generála Mazzuchelliho, ohrožené silnými pruskými kolonami, nalézajícími se na výšinách obklopujících levé křídlo naší divize."
"Podle vás bitva u Trutnova," řekl s úsměvem hejtman Ságner, vraceje sešitek kadetovi Bieglerovi, "mohla být svedena jediné v tom případě, kdyby Trutnov byl na rovině, vy budějovický Benedeku.
Kadete Bieglere, je velice hezké od vás, že jste se za tak krátkou dobu svého pobytu v řadách vojska snažil vniknout do strategie, jenže to u vás dopadlo, jako když si kluci hrajou na vojáky a dávají si tituly generálů. Sám jste se tak rychle povýšil, až jedna radost. C. k. důstojník Adolf Biegler! Než dojedeme do Pešti, tak z vás bude polní maršálek. Předevčírem jste ještě někde doma u tatínka vážil kravské kůže. K, u. k. Leutnant Adolf Biegler!... Člověče, vždyť vy ještě nejste žádný důstojník. Jste kadet. Visíte ve vzduchu mezi fénrichem a poddůstojníky. Jste vzdálen toho, jmenovat se důstojníkem, jako když si dá někde v hospodě říkat frajtr ,pane štábní šikovateli`. - Poslyš, Lukáši," obrátil se k nadporučíkovi, "máš kadeta Bieglera u své kumpanie, tak ho hocha cepuj. Podpisuje se, že je důstojník, ať si to v gefechtu zaslouží. Až bude trommelfeuer a my budem atakovat, ať se svým cukem stříhá dráthintrnisy, der gute Junge. A propos, dá tě pozdravovat Zykán, je velitelem nádraží v Rábu."
Kadet Biegler viděl, že je rozmluva s ním skončena, zasalutoval a celý červený v obličeji prošel vagónem, až se ocitl na samém konci v příčné chodbě.
Jako náměsíčník otevřel dveře klozetu, a dívaje se na německo-maďarský nápis "Upotřebení klozetu dovoleno pouze při jízdě", zavrněl, zaštkal a dal se do tichého pláče. Potom si sundal kalhoty... Potom tlačil utíraje si slzy. Potom upotřebil sešitku s nápisem "Schémata vynikajících a slavných bitev vojsk rakousko-uherské armády, sestavená c. k. důstojníkem Adolfem Bieglerem", který zmizel zneuctěn v díře, a dopadnuv na koleje, poletoval mezi kolejnicemi pod ujíždějícím vojenským vlakem.
Kadet Biegler umyl si v záchodku v umyvadle zardělé oči a vyšel na chodbu umiňuje si, že musí být silný, setsakramentsky silný. Bolela ho hlava a břicho již od rána.
Šel kolem zadního kupé, kde hrál batalionsordonanc Matušič se sluhou velitele praporu Batzerem vídeňskou hru šnopsa (šestašedesát).
Dívaje se do otevřených dveří kupé, zakašlal. Otočili se a hráli dál.
"Nevíte, co se patří?" otázal se kadet Biegler. "Nemoh jsem," odpověděl sluha hejtmana Ságnera Batzer svou strašnou němčinou od Kašperských Hor, "mi' is' d' Trump' ausganga. - Patřilo se mně hrát, pane kadet, s bubny," pokračoval, "s vysokými bubny, a hned nato nest zeleného krále... To jsem měl udělat..."
Kadet Biegler neřekl více ani slova a zalezl si do svého kouta. Když později k němu přišel fénrich Pleschner, aby mu dal připít z láhve koňaku, kterou vyhrál v kartách, podivil se, jak kadet Biegler pilně čte v knize profesora Udo Krafta Sebevýchova k smrti za císaře.
Než přijeli do Pešti, byl kadet Biegler tak opilý, že nahýbaje se z okna vagónu, křičel do pusté krajiny nepřetržité: "Frisch drauf! Im Gottes Namen frisch drauf!"
Potom ho na rozkaz hejtmana Ságnera batalionsordonanc Matušič odtáhl do kupé, kde ho se sluhou hejtmana Batzerem uložil na lavici, a kadet Biegler měl tento sen:
SEN KADETA BIEGLERA PŘED BUDAPEŠTÍ
Měl signum laudis, železný kříž a byl majorem a jel na obhlídku účastku brigády, která mu byla přidělena. Nedovedl si sice vysvětlit, když má pod sebou celou brigádu, proč je neustále jen majorem. Měl podezření, že měl být jmenován generálmajorem a to "generál" že se někde v návalu na polní poště ztratilo.
Musel se v duchu smát tomu, jak ve vlaku, když jeli na frontu, hejtman Ságner mu vyhrožoval, že bude muset přeřezávat drátěné překážky. Ostatně hejtman Ságner byl už dávno na jeho návrh u divize přeložen k jinému pluku i s nadporučíkem Lukášem. K jiné divizi, k jinému armádnímu sboru.
Někdo mu také vypravoval, že oba bídné zahynuli někde v močále na útěku.
Když jel automobilem na pozici na obhlídku účastku své brigády, bylo mu všechno jasno. Byl vlastně vyslán z jenerálního štábu armády.
Kolem táhli vojáci a zpívali píseň, kterou četl ve sbírce vojenských rakouských písní Es gilt:
Halt' euch brav, ihr tapf 'ren Brüder,
werft den Feind nur herzhaft nieder,
Laßt des Kaisers Fahne weh'n...
Krajina měla týž ráz jako na obrázcích Wiener illustrierte Zeitung.
Po pravé straně bylo vidět u stodoly dělostřelectvo, jak střílí do nepřátelských zákopu vedle silnice, po které projížděl s automobilem. Vlevo stál dům, ze kterého se střílelo, zatímco nepřítel snažil se kolbami ručnic vypáčit dveře. Vedle silnice hořel nepřátelský aeroplán. Na obzoru bylo vidět jízdu a hořící vesnici. Potom zákopy pochodového praporu s malou vyvýšeninou, kde střílely do nepřátel strojní pušky. Dál potom táhly nepřátelské zákopy podél silnice. A šofér jede dál s ním k nepříteli po silnici.
Řve sluchátkem na šoféra: "Nevíš, kam to jedem? Tam je nepřítel."
Ale šofér klidné odpovídá:
"Pane generále, to je jediná pořádná cesta. Silnice je v dobrém stavu. Na těch vedlejších cestách by to pneumatiky nevydržely."
Čím více blíží se k pozicím nepřítele, tím se oheň stává silnější. Granáty vyhazují kolem dokola nad příkopy po obou stranách švestkovou alej.
Ale šofér klidné odpovídá do sluchátka:
"Tohle je výborná silnice, pane generále, po té se to jede jako po másle. Kdybychom odbočili do polí, tak nám zařve pneumatika. - Podívejte se, pane generále," křičí šofér do sluchátka, "tahle silnice je tak dobře stavěná, že ani třicetapůlcentimetrové hmoždýře nám nic neudělají. Silnice je jako mlat, ale po těch kamenitých cestách v polich zařvaly by nám pneumatiky. Vrátit se stejné nemůžeme, pane generále!"
"Bzzz - dzum!" slyší Biegler, a automobil udělal ohromný skok.
"Neříkal jsem vám, pane generále," řve šofér do sluchátka, "že je to po čertech dobře stavěná silnice? Teď právě těsně před námi vybouchla jedna osmatřicítka. Ale žádná díra, silnice je jako mlat. Ale zaject do polí, tak je po pneumatikách. Ted' na nás střílí z dálky 4 kilometrů."
"Kam to ale jedeme?"
"To se uvidí," odpověděl šofěr, "dokud bude stále takováhle silnice, já za všechno ručím."
Let, ohromný let, a automobil se zastavuje. "Pane generále," křičí šofér, "nemáte štábní mapu?"
Generál Biegler rozsvěcuje elektrickou lampičku. Vidí; že má štábní mapu na kolenou. Ale je to námořní mapa helgolandského pobřeží z roku 1864, ve válce rakousko-pruské proti Dánsku za Šlesvik.
"Je zde křižovatka," povídá šofér, "obě křižovatky vedou k nepřátelským pozicím. Mně jde o pořádnou silnici, aby neutrpěly pneumatiky, pane generále... Já jsem zodpovědný za štábní automobil..."
Potom rána, ohlušující rána, a hvězdy veliké jako kola. Mléčná dráha je hustá jako smetana. Vznáší se vesmírem na sedadle vedle šoféra. Celý automobil je těsně před sedadlem ustříhnutý jako nůžkami. Z automobilu zbývá jen výbojný, útočný předek.
"Ještě štěstí," povídá šofér, "že jste mně přes záda ukazoval mapu. Přelít jste ke mně a ostatní zařvalo. Byla to dvaačtyřicítka... Já jsem to hned tušil, že jakmile je křižovatka, tak silnice stojí za starou belu, Po osmatřicítce mohla to být jen dvaačtyřicítka. Nic jiného se dosud nevyrábí, pane generále."
"Kam to řídíte?"
"Letíme do nebe, pane generále, a musíme se vyhnout vlasaticím. Ty jsou horši než dvaačtyřicítka. - Ted' je pod námi Mars," řekl šofér po dlouhé pomlčce.
Biegler cítil se již opět klidným.
"Znáte dějiny bitvy národů u Lipska?" otázal se, "když polní maršálek kníže Schwarzenberg šel na Liebertkovice 14. října roku 1813 a když i6. října byl zápas o Lindenau, boje generála Merweldta, a když rakouská vojska byla ve Wachavě a když 19. října padlo Lipsko?"
"Pane generále," řekl vtom vážné šofér, "jsme právě u nebeské brány, lezte ven, pane generále! Nemůžeme project nebeskou branou, je zde mačkanice. Samé vojsko."
"Jen z nich někoho přejed," křičí na šoféra, "však se vyhnou."
A nahýbaje se z automobilu křičí: "Achtung, sie Schweinbande! Je to dobytek, vidí generála, a nemohou udělat rechtšaut."
Šofér klidně na to ho konejší: "Těžká věc, pane generále, většina má uraženou hlavu."
Generál Biegler teprve nyní zpozoroval, že ti, kteří se tlačí u nebeské brány, jsou nejrůznější invalidi, kteří přišli ve válce o některé části svého těla, které měli však s sebou v ruksaku. Hlavy, ruce, nohy. Nějaký spravedlivý dělostřelec, tlačící se u nebeské brány v rozbitém plášti, měl v baťochu složeno celé své břicho i s dolními končetinami. Z jiného baťochu nějakého spravedlivého landveráka dívala se na jenerála Bieglera půlka zadnice, kterou ztratil u Lvova.
"To je kvůli pořádku," ozval se opět šofér, projížděje hustým davem, "je to patrně kvůli nebeské supravizitě."
U nebeské brány propouštěli jedině na heslo, které ihned generálu Biegierovi napadlo: "Für Gott und Kaiser."
Automobil vjel do ráje.