Vývoj demokracie v Rusku
OBSAH:
Když mluvím o vývoji demokracie v Rusku, myslím tím především novodobý vývoj demokracie v Rusku. Na začátku je nutné říct, že není pravda, že by Rusko a Rusové neměli žádnou zkušenost s demokracií (stejně tak s tržním hospodářstvím) ve své minulosti. Tuto zkušenost měli sice jen krátkou, ale měli. S demokracií
měli zkušenost ve své historii jen osmiměsíční, a to od března
(podle starého ruského kalendáře od února) do listopadu (podle
starého ruského kalendáře do října) v roce 1917. Únorová
revoluce roku 1917 v Rusku, vyvolaná měšťanskou opozicí, dělníky
a rolníky, svrhla carský režim. V Rusku vznikly dvě
politicko-mocenská vojenská uskupení: Prozatímní vláda menševiků
a sociálních revolucionářů (neboli tzv. eserů) pod vedením
Alexandra Fjodoroviče Kerenského, a rady dělníků a vojáků
(neboli tzv. sověty), které vedly bolševici s Vladimírem Iljičem
Leninem a Lvem Davidovičem Troským. Obě tyto síly spolu svedly
tvrdý zápas o moc. Tento zápas vyvrcholil 7.listopadu 1917
(podle starého ruského kalendáře 25.října), kdy bolševici v puči
(, který později nazvali Velkou říjnovou socialistickou
revolucí) svrhli prozatímní vládu a vytvořili si vlastní vládu,
tzv. Radu lidových komisařů. Je zajímavé si připomenout, proč
bolševici zvítězili a proč se na jejich stranu přiklonili prostí
lidé (masy), ale i mnoho intelektuálů (elity). Prozatímní vláda
respektujíce závazky ke spojencům pokračovala v pro Rusko
vysilující a Ruskem prohrávající válce, s kterou lidé a
bolševici nesouhlasili (viz dnešní prohraná válka s Čečenskem).
Nespokojenost s vládou A. F. Kerenského soustavně vzrůstala i
pro hospodářský rozvrat (viz dnešek). vzrůstající tíha státních
dluhů téměř úplně znehodnotila rubl a stoupající ceny potravin
vedly k nedostatkům v zásobování obyvatelstva (viz dnešek). Na
venkově rostla nespokojenost rolníků, protože vláda nepřijala
žádná opatření, která by řešila agrární problémy (viz dnešek). V
průmyslu také chyběl konstruktivní program, takže došlo k
výraznému poklesu výroby spojené se zvýšením cen (viz dnešek).
Je otázkou, zda všeobecně známé pravidlo, že národy, které
zapomenou na svoji minulost, si ji musejí zopakovat, bude platit
i v Rusku.
Na začátku bych se chtěl ještě zmínit o ruských historických
zkušenostech s tržním hospodářstvím. Tyto zkušenosti se nazývají
Nová ekonomická politika, zkráceně NEP. NEP byl vyhlášen na X.
sjezdu VKS(b) (dřívější název pro KSSS) v březnu 1921. NEP byla
částečná hospodářská liberalizace bez politické liberalizace
(viz Tengova a dnešní Čína). Bylo částečně povoleno soukromé
podnikání, rolníci mohli prodávat své přebytky na trhu,
hospodářství se zpamatovalo po tzv. válečném komunismu, Bož byla
devastující hospodářská politika bolševiků za občanské války.
Začali se objevovat opět první boháči, tzv. NEPmani (viz dnešní
"noví Rusové") a do oběhu byl dán zlatý desetirubl zvaný
červoněc. NEP byl zastaven na konci dvacátých let Stalinem a to
definitivně v dubnu 1929, kdy XVI. sjezd VKS(b) schválil první
pětiletý plán.
Je otázkou, kdy začal novodobý vývoj demokracie a liberalismu v
Rusku. Za první náznak po smrti Stalina a po XX. sjezdu VKS(b)
můžeme vzít říjen 1964, kdy byl svržen Chruščov Brežněvem.
Demokratické na tom bylo jen to, že Chruščov nebyl v
monstrprocesu popraven, jako se to dělalo za Stalina, ale byl
poslán do důchodu, v kterém v září 1971 zemřel. Dalším mezníkem
je 11.březen 1985, kdy byl generálním tajemníkem KSSS zvolen
(jednomyslně) Michail Gorbačov. Gorbačov nechtěl (alespoň
zpočátku) demokratizovat SSSR po vzoru západních liberálních
demokracií, ale chtěl zefektivnit hospodářství SSSR, které bylo
od 70. let ve fázi tzv. stagnace. Gorbačov pokračoval v
Andropovem zahájené modernizaci hospodářství (známým se stalo
ruské slovo "perestrojka"=přestavba, tj. ve smyslu hospodářském)
a vytvořil větší prostor pro rozhodování státních podniků
(známým se stalo ruské slovo "chozrasčot"=rozpočet, tj. že
podniky hospodařily na vlastní účet). Pro své hospodářské
reformy se snažil získat veřejnost a to tím, že umožnil, aby se
o problémech, o kterých se vědělo, mohlo otevřeně hovořit
(známým se stalo ruské slovo "glasnosť"=průhlednost, tj,
průhlednost politiky strany). Lidé se brzy nespokojili jen s
hospodářskou přestavbou a začali požadovat i politický
liberalismus (viz situace v Číně před masakrem na
Tchien-an-men). Gorbačov nemohl prohlásit, že SSSR přejde k
demokracii, protože socialismus byl podle komunistů demokracie,
a to lidová, a vyhlásil tedy heslo "více demokracie". Gorbačov
přichází s tzv. "novým myšlením", což znamenalo, že "socialismus
se rovná demokracii, v níž převládají všelidské hodnoty", na
rozdíl od tzv. "starého myšlení", které tvrdilo, že "socialismus
je nad demokracií". Gorbačov si ihned po svém nástupu začal
upevňovat pozici, a to rozsáhlou čistkou funkcionářů "staré
gardy" a přijetím svých politických přátel do politbyra KSSS.
Čistka na nejvyšších místech skončila odstraněním dlouholetého
sovětského ministra zahraničí Andreje Gromyka, který "postoupil"
do úřadu předsedy Nejvyššího sovětu, který ale neměl fakticky
žádnou moc.
V komunistických dobách fungoval v SSSR pouze stranický aparát
(např. telefonní linky, apod.) na rozdíl od státního aparátu,
který byl pouze formální a nefungoval. Gorbačov začal budovat
důsledně státní aparát. Při budování státního aparátu bylo
důležité zasedání Celosvazové nejvyšší rady, po padesáti letech
první stranické konference, v červenci 1988. Delegáti konference
přijali Gorbačovův návrh, podle kterého bylo třeba provést v
organizaci a řízení státu a společnosti zásadní změny, včetně
zřízení prezidentského systému v SSSR. Delegáti schválili
Gorbačovův požadavek, aby byla posílena role státu. Vedoucí
představitel strany měl současně zastávat funkci i hlavy státu.
Byl také vypracován konkrétní harmonogram na vytvoření nových
orgánů státní moci: v březnu 1989 se konaly volby do tzv. Sjezdu
lidových poslanců, který byl složen z 2250 členů, z nichž pak
byl zvolen Nejvyšší sovět, tvořený sborem 400-500
profesionálních poslanců. V budoucnu se měla obsazovat každá
funkce tajnou volbou z několika kandidátů (vyjímku tvořilo
politbyro strany). Každá vyšší funkce měla být maximálně na dvě
pětiletá období. Byl schválen i Gorbočovův návrh, aby první
tajemníci stranických organizací byli v budoucnu též členy
sovětů (tj. státní správy). V závěrečném usnesení konference
byla vyslovena dosud neznámá formulace o ústavním právu na
informovanost (viz glasnosť). Zasedání charakterizovaly ostré
výměny názorů mezi "konzervativci" představovanými Jegorem
Ligačovem a Andrejem Gromykem, a "radikálními reformátory"
představovanými Borisem Jelcinem, bývalým vedoucím tajemníkem
moskevské stranické organizace, kterého pro radikální názory
"přemístili" v roce 1987 do funkce ministra stavebnictví. Zde se
ukazuje, stejně jako v případě "povýšení" Gromyka na předsedu
Nejvyššího sovětu, že státní správa byla nedůležitá a
"povyšovali" se sem nepohodlní straníci ze stranické správy. V
říjnu 1988 se Gorbačov stal předsedou prezídia Nejvyššího sovětu
místo Andreje Gromyka, který odešel do důchodu. 25. března 1989
mohli obyvatelé SSSR po sedmdesáti letech svobodně volit z více
kandidátů do nově konstituovaného Sjezdu lidových poslanců.
Zvolení Sjezdu lidových poslanců se stalo částí ústavních
reforem přijatých v roce 1988. Tento orgán byl volen ze dvou
třetin občany, zbývající jednu třetinu poslanců delegovaly
společenské organizace. O 1500 mandátů z 2250 usilovalo 1895
kandidátů. Ve více než dvou třetinách volebních obvodů byli
zaregistrováni dva či více kandidátů. Mimořádný význam měl
volební výsledek z Moskvy, kde kandidoval Boris Jelcin. Získal
celých 88 procent hlasů a zvítězil tak přesvědčivě nad
oficiálním kandidátem strany. Zvolen byl i nositel Nobelovy ceny
míru za rok 1975 Andrej Sacharov. Reformě orientovaní kandidáti
získali nad konzervativci přesvědčivé vítězství. Sjezd lidových
poslanců měl zasedat jednou za rok. Jeho úkolem byla volba
prezidenta a Nejvyššího sovětu, jenž měl plnit funkci
permanentně zasedajícího parlamentu a ne jako doposud funkci
automaticky schvalovat rozhodnutí vlády a ne jako doposud
zasedat pouze několik dní v roce.. Navzdory tomu, že se široké
vrstvy obyvatelstva začaly dožadovat širší demokratizace i v
rámci strany, byla strana i nadále považována za hybnou sílu
reforem. Důvěra ve stranu se během roku 1989 stále více
snižovala.
V březnu 1990 mimořádné zasedání Sjezdu lidových poslanců
zrušilo ústavní článek o vedoucí úloze KSSS a zvolilo Michaila
Gorbačova prezidentem. Boris Jelcin byl 29. května 1990 zvolen
předsedou Nejvyššího sovětu Ruské federace ve třetím kole
hlasování, kdy získal 535 hlasů. Gorbačovem podporovaný kandidát
Alexandr Vlasov získal pouze 467 hlasů.
Od 2. do 13. července 1990 se v Moskvě konal XXVIII. a poslední
sjezd KSSS, kterého se účastnilo 4 600 delegátů zastupujících 19
miliónů členů KSSS. Na sjezdu došlo ke střetu různých názorů a
orientací. 3 411 hlasů rozhodlo o tom, že generální tajemníkem
KSSS se stal opět Michail Gorbačov, jeho zástupcem pak Ukrajinec
Vladimír Ivaško. Největším překvapením bylo vystoupením Borise
Jelcina ze strany předposlední den zasedání. Po sjezdu
pozorovatelé konstatovali, že i když KSSS byla ještě stále
nejsilnější politickou stranou v zemi, už se ukazovalo, že její
úloha se bude postupně zmenšovat.
Boris Jelcin byl 12. června 1991 v přímých prezidentských
volbách zvolen prezidentem Ruské federace. Získal 57,3 % hlasů.
Podle tehdejšího zákona o vytvoření úřadu prezidenta byl Jelcin
hlavou výkonné moci v Ruské federaci. Měl tehdy právo jmenovat
ministry, vydávat dekrety, ale nemohl rozpustit parlament (viz
konflikt s parlamentem v roce 1993 a jeho rozpuštění).
Den před podepsáním nové svazové smlouvy 19. srpna 1991 se
skupina vojenských a politických představitelů ujala moci v
době, kdy byl Gorbačov na Krymu na své dače. Pučisté založili
Státní výbor pro vyjímečný stav v čele s viceprezidentem
Gennadijem Janajevem. Pučisté chtěli skoncovat s politikou
Gorbačova. Prezident, kterého pučisté zbavili funkce, údajně pro
jeho vážný zdravotní stav, byl izolován a střežen v rekreačním
zařízení na Krymu. Pučisté vyhlásili v Moskvě a dalších
oblastech země vyjímečný stav. Stovky tanků obsadily hlavní
město. Byl zakázán téměř veškerý tisk a v novinách, které směly
vycházet, byla stejně jako v rozhlase zavedena cenzura.
Demonstrace a stávky byly zakázány. Proti puči začaly být v
Moskvě demonstrace, demonstranti nesli ruské vlajky a začali
stavět ve středu města první barikády. Odpor proti pučistům se
soustředil do okolí ruského prezidenta Borise Jelcina. V
dekretu, který vydal, prohlásil veškerá nařízení Státního výboru
pro vyjímečný stav za neplatná. Jelcin na obrněném transportéru
vyzval obyvatele Moskvy k časově neomezené generální stávce.
Jelcin žádal návrat Gorbačova do jeho dosavadních funkcí a žádal
armádu, aby se vzdala účasti na převratu. První noc pokusu o
převrat byl Jelcin střežen loajálními vojenskými jednotkami (na
jeho straně tehdy byl jak generál Gračov tak generál Lebeď) a
tisícihlavým davem jeho stoupenců. Druhý den převratu Jelcin
převzal velení nad armádou na území Ruska a v některých
oblastech Ruska začala generální stávka. 21. srpna se pučisté
pokusili ještě o dobytí ruského parlamentu, takzvaného Bílého
domu. 70 tanků, kterým veleli důstojníci KGB, však demonstranti
v moskevských ulicích zastavili. Při této akci přišli o život
tři mladí lidé. Na mimořádném zasedání se sešel ruský parlament,
kterému Jelcin v odpoledních hodinách oznámil, že pučisté se
pokoušejí utéct z města a že převrat byl neúspěšný. Část pučistů
odletěla za Gorbačovem na Krym, ale za nimi však přiletěla
delegace s pověřením od Jelcina. 22. srpna o druhé hodině v noci
se Gorbačov vrátil do Moskvy a na tiskové konferenci objasnil
všechny okolnosti svého věznění a poděkoval Jelcinovi za jeho
podporu. Naoko se vše vrátilo do starých kolejí, ale pravda byla
jinde.
24. srpna 1991 se Gorbačov zřekl postu generálního tajemníka
KSSS, ale zůstal prezidentem SSSR. 29. srpna 1991 Jelcin
podepsal i přes protesty Gorbačova dekret o "dočasném" zákazu
činnosti KSSS.
8. prosince 1991 podepsali prezidenti Ruska, Ukrajiny a
Běloruska v Brestu dokument o ukončení existence SSSR ke konci
roku 1991 a vzniku Společenství nezávislých států (zkráceně
SNS). 21. prosince 1991 se k Rusku, Ukrajině a Bělorusku přidalo
ještě 8 bývalých republik SSSR. 25. prosince 1991 Gorbačov
odstoupil z funkce prezidenta SSSR a kontrolu nad strategickými
zbraněmi předal Jelcinovi. koncem roku 1991 SSSR zaniklo.
17. března 1992 jednal neexistující parlament SSSR. Nedaleko
Moskvy se ve vesnici Voronovo sešel Sjezd lidových poslanců
bývalého SSSR. Řádný Sjezd lidových poslanců se naposledy sešel
v září 1991. Jeho poslanci sice nepřesvědčivě, ale přece
odsoudili srpnový puč a odhlasovali rozpuštění Sjezdu. někteří z
nich se ke Sjezdu opětovně vracejí a tvrdí, že jeho rozpuštění
bylo protiústavní a že způsobilo rozpad SSSR, a proto je třeba
obnovit nejen Sjezd lidových poslanců, ale i SSSR. Na
voronovském sjezdu se sešlo 300 poslanců z původních 2 250 a
zasedání trvalo 55 minut. Sál byl bez elektrického proudu a
řečníci používali místo mikrofonu megafon. Poslanci jednomyslně
schválili několik rezolucí namířených proti SNS, proti reformně,
Jelcinovi a Gorbačovovi. 13. června 1992 byl Gorbačov vyloučen
ústředním výborem KSSS ze strany. 5. června byl zvolen novým
předsedou ruské vlády Jegor Gajdar.
1. prosince 1992 se v Moskvě sešel 7. Sjezd lidových poslanců
Ruské federace. Jeho jednání skončilo 14. prosince v zásadě
odmítnutím principu reformní politiky prezidenta Jelcina.
Přestože Sjezdu učinil Jelcin ústupky, nepodařilo se mu přimět
poslance (většinou bývalé komunisty), aby v úřadu ministerského
předsedy potvrdili reformního politika Jegora Gajdara. Úlohou
Sjezdu bylo podpořit Jelcinovy mimořádné pravomoce, které mu
udělil 5. Sjezd lidových poslanců v říjnu 1991 a jež mu
umožňovali prosadit novou hospodářskou politiku. Platnost těchto
mimořádných pravomocí omezil 5. Sjezd datem 1. prosince 1992.
Novým ruským ministerským předsedou se stal bývalý sovětský
ministr energetiky Viktor Stěpanovič Černomyrdin, pro něhož se
vyslovilo 721 poslanců. Na 9. mimořádném Sjezdu lidových
poslanců 29. března 1993 v Moskvě se Jelcinovi podařilo prosadit
návrh referenda o předčasných volbách, který Sjezd 13. března
zamítl.
Signálem nastávajícího otevřeného boje mezi prezidentem a
parlamentem (Sjezdem lidových poslanců a Nejvyšším sovětem),
který se snažil co nejvíce omezit prezidentské pravomoci a
zpomalit či dokonce zastavit hospodářskou reformu, se stalo
odvolání viceprezidenta Alexandra Ruckého a vicepremiéra
Vladimíra Šumějka z funkcí 1. září 1993, což prezident Jelcin
zdůvodnil podezřením z korupce. Proti vůli parlamentu jmenoval
vicepremiérem Jegora Gajdara.
21. září 1993 (přesně 25 měsíců po puči v srpnu 1991) vyřešil
prezident Jelcin konflikt mezi ním a parlamentem rozpuštěním
parlamentu a prohlášením, že do svých rukou přebírá veškerou
moc. Odpovědí druhé strany na to bylo, že předseda Nejvyššího
sovětu Rusland Chasbulatov označil prezidentův krok za státní
převrat a vyzval občany, policii a armádu, aby se proti
Jelcinovi postavila. Alexandr Ruckoj oznámil, že přebírá
prezidentovi pravomoce, a parlament to v nočních hodinách
schválil. Premiér Viktor Černomyrdin, předsednictvo vlády,
ministři obrany, vnitra a bezpečnosti se však postavili na
Jelcinovu stranu. Do budovy parlamentu (Bílého domu) se ještě tu
noc začali scházet dobrovolníci, kteří dostávali zbraně a byli
odhodláni sídlo parlamentu bránit. Následujícího dne získal
konflikt podobu sporu o termín parlamentních a prezidentských
voleb, které prezident odmítl uskutečnit společně a určil, že
prezidentské volby se budou konat v červnu 1994. Události v
Moskvě nasvědčovaly, že se schyluje k občanské válce. Ruský
patriarcha se pokusil zprostředkovat řešení vnitropolitické
krize v zemi. Jeho snaha však byla bezvýsledná. 2. října
propukly protijelcinovské nepokoje ve středu Moskvy a 3. října
vyhlásil Boris Jelcin v hlavním městě vyjímečný stav jako
odpověď na útok stoupenců ruského viceprezidenta Alexandra
Ruckého (viz sovětský viceprezident Janajev při puči v srpnu
1991) na moskevskou stanici a televizní studio Ostankino.
Několik tisíc demonstrantů s rudými vlajkami v rukou proniklo do
televizní budovy a vyřadilo z provozu první program ruské
televize. Desítky lidí přišli o život. Cestu do budovy si
útočníci prorazili nákladními auty, stříleli přitom z ručních
zbraní a házeli granáty. Mrtví byli i při útoku na moskevskou
radnici, kdy vzbouřenci obsadili její dolní patra. Terčem
dalšího útoku bylo sídlo agentury ITAR TASS. Její pracovníci
byli nuceni prohlásit, že agentura přestává pracovat. Předseda
parlamentu Ruslan Chasbulatov (Čečenec) vyzval své stoupence,
aby obsadili Kreml. Okolo poledne 4. října zaútočila armáda na
sídlo parlamentu (Bílý dům). Předtím však vyzvala obránce, aby
se vzdali a složili zbraně. Všem, kdo uposlechnou výzvy,
prezident zaručil život. Budovu parlamentu nejdříve opustily
ženy a děti a po nich vyšlo s rukama nad hlavou několik desítek
poslanců. Po 13. hodině pronikla vládní vojska do budovy
parlamentu, kde narazila na silný odpor. V prostorách parlamentu
začaly boje, při nichž přišly o život desítky lidí. Část budovy
zachvátil požár. V podvečer už byla celá budova obsazena a
hlavní vůdcové vzpoury - předseda parlamentu Ruslan Chasbulatov
a viceprezident Alexandr Ruckoj - zatčeni. Druhý den zatýkání
pokračovalo.
Jelcin sice zvítězil, ale dodnes se vede diskuse, zda zvítězila
skutečně i demokracie (viz Pinochetův puč proti demokraticky
zvoleným komunistům a opozici v Chile v září 1973 nebo zásah
armády proti demokraticky zvolené Islámské frontě spásy v Alžíru
v lednu 1992). tento konflikt jednoznačně posílil v Rusku
postavení armády. Na základě jejího tlaku byla v prosinci 1994
rozpoutána válka v Čečensku.
12. prosince 1993 se konaly první skutečně svobodné parlamentní
volby v Rusku. Výsledkem byl šok - nejenže neobstály strany s
programem reforem, ale s náskokem zvítězila strana populisty
Vladimíra Žirinovského pod matoucím názvem Liberálnědemokratická
strana Ruska. O 176 křesel v horní komoře nového federálního
shromáždění, tj. v Radě federace se ucházelo 483 kandidátů a na
225 míst v dolní komoře, tj. ve Státní dumě, kandidovalo dokonce
1397 uchazečů (zbývajících 225 míst je voleno systémem poměrného
zastoupení). Zároveň se uskutečnilo referendem o přijetí návrhu
nové ústavy, podle které se konaly současně tyto parlamentní
volby, což není příliš demokratické a v souladu s právním
státem. Ze 105 miliónu zaregistrovaných voličů se voleb
zúčastnilo jen 65 mil., tj. těsná nadpoloviční většina. V
referendu voliči schválili návrh nové ruské ústavy. Přesné
výsledky voleb těch stran, které se dostaly do parlamentu, viz
tabulka č.1 v příloze.
26. února 1994 Státní duma omilostnila a z vězení byli
propuštěni Alexandr Ruckoj, Ruslan Chasbulatov a další
iniciátoři krvavých nepokojů v Moskvě v říjnu 1993.
Následující 2 roky do dalších parlamentních voleb byly využity
na doformování ruského politického a stranického systému. 2.
svobodné parlamentní volby v Rusku se konaly 17. prosince 1995.
V těchto volbách podle očekávání zvítězila Komunistická strana
Ruské federace, která získala téměř tolik procent hlasů jako
před dvěma roky Žirinovského LDSR. Bylo překvapením, že 5-ti
procentní klauzury překonaly a do parlamentu (myslím do té části
parlamentu, do které se volilo na základě systému poměrného
zastoupení) se dostaly pouze 4 strany na rozdíl od 8 politických
stran v prosinci 1993. Ve Státní dumě jsou i zástupci dalších
stran, kteří vyhráli v jednomandátových okrscích, ale žádná z
těchto stran není dostatečně silná, aby mohla provádět svou
vlastní politiku. Tito poslanci se postupně připojují k svým ke
svým ideologicky příbuzným, ale silnějším politickým stranám.
Ruští voliči se svými volebními lístky velmi často
nevyslovovali "pro" danou politickou stranu, ale "proti"
stávající moci. Jestliže v roce 1993 bylo šokující vítězství
LDSR projevem nesouhlasu veřejnosti se šokovou verzí ekonomické
reformy, jež v Rusku více než kdekoli jinde prohloubila propast
mezi bohatstvím a bídou, pak výsledky parlamentních voleb z
prosince 1995 naznačují nespokojenost ruských občanů se
současným mezinárodním postavením země, jež byla ještě před
několika lety supervelmoc.
Tyto parlamentní volby ale nebyly moc důležité, protože se za
poslední dva roky minulého parlamentu (v letech 1993-1995)
ukázalo, že parlament, ačkoli se na něj musí brát zřetel, nemá
žádnou faktickou moc a že v Rusku fakticky vládne prezident.
Tyto parlamentní volby se braly politology jako zkouška na
prezidentské volby v létě 1996.
V Rusku se 16. června a 3. července 1996 uskutečnily dvě kola
prezidentských voleb. Základní podmínkou konání voleb byla více
než 50-ti procentní volební účast, přičemž prvého kola se
zúčastnilo 72% voličů a druhého kola 67% voličů. Aktivní volební
právo je v Rusku od 18 let a pasivní volební právo pro volbu
prezidenta je 35 let. Minimální trvalý pobyt v Rusku (pobytový
census) je deset let.
V prvním kole prezidentských voleb, které se konalo 16. června
1996 se teoreticky prezidentem Ruska mohl stát ten kandidát,
který by získal více než polovinu z odevzdaných platných
volebních lístků. Jelikož ani jeden z kandidátů tuto podmínku
nesplnil, konalo se podle zákona o volbách prezidenta Ruské
federace druhé kolo. Zákon předpokládal, že druhé kolo hlasování
se musí konat do patnácti dnů od vyhlášení výsledků prvního
kola. V druhém kole, které bylo určeno po politických tahanicích
na středu 3. července 1996, už ale neplatila povinná většina
50-ti procentní většiny ani nutnost získat více než polovinu z
tohoto počtu hlasů. Jedinou podmínkou bylo, že počet hlasů
voličů odevzdaných jednomu z dvojoce kandidátů (Jelcin,
Zjuganov) musí být větší než počet hlasů voličů odevzdaných
druhému kandidátu (neboli volby vyhrává ten z kandidátů, který
získá většinu hlasů). V druhém kole tudíž zvítězil Boris Jelcin.
Jelcin zvítězil v 55 regionech - Dálného východu, Sibiře a v
centrálních částech Ruska, a Gennadij Zjuganov v 33 regionech -
převážně na periferii jihu a jihozápadní části Ruska.
Je nutno říci, že Jelcin vyhrál především díky podpoře
Alexandra Lebedě, kterého využil pro druhé kolo a pro urovnání
války v Čečensku. Za jeho podporu ho Jelcin jmenoval tajemníkem
Rady bezpečnosti. Poté, co ho využil, ho propustil. Boris Jelcin
byl po volbách téměř třičtvrtě roku nemocný a neobjevoval se na
veřejnosti. Nejdříve se na podzim podrobil voperování bypassu a
pak na začátku roku prodělal těžký zápal plic. Nyní se na
veřejnosti objevuje častěji a reorganizoval vládu a
místopředsedy vlády se stali 2 reformátoři: Anatolij Čubajs a
Boris Němcov.
Parlamentní volby v prosinci 1993 a 1995 a prezidentské volby v
létě 1996 ukázaly, že politický vývoj Ruska nabyl určitých
pravidel a ruská politika se tak pozvolna pozměňuje ve složité
klubko vzájemných závislostí a vazeb, jež sice zužují
manévrovací prostor aktérů, současně však také omezují nebezpečí
nečekaných a prudkých zvratů. Přestože v Rusku existují téměř
tři stovky nejrůznějších stran, straniček a hnutích,
připomínající leckdy spíše debatní kluby, ke skutečnému
pluralismu funkčních politických stran Rusko dosud nedospělo.
Je otázka, kdo bude prezidentem v roce 2000 (volební období
prezidenta je podle ruské ústavy z roku 1993 čtyřleté, před tím
bylo pětileté), pokud se volby nebudou konat dříve. Jelcin s
největší pravděpodobností již kvůli svému zdravotnímu stavu
kandidovat nebude, i když u Jelcina nikdo neví. Zjuganov má
stále nejistou pozici z důvodů roztříštěnosti uvnitř
komunistické strany. Velice slibnou pozici mají Lebeď a
Černomyrdin. Často se ale zapomíná na Borise Němcova, nynějšího
místopředsedy vlády a nejpopulárnějšího ruského politika. Němcov
je provinční reformátor. Němcov byl gubernátorem v Nižném
Novgorodě (dříve gorkij), kde úspěšně provedl reformu a Nižnij
Novgorod je dnes vedle Moskvy a Sankť Petěrburku jeden z
nejúspěšnějších ruských regionů. Němcov si mohl vyzkoušet
reformu nejdříve na malém území než přešel na celostátní úroveň
na rozdíl od reformátorů typu Javlinského, Gajdara a Čubajse,
kteří reformu zkoušeli rovnou na celostátní úrovni a ničeho
nedosáhli. Bude jistě zajímavé sledovat vývoj v Rusku v příštích
letech a přát si, že vnitrostátní vývoj v Rusku nezasáhne do
vývoje v České republice, i když je toto přání velice
nepravděpodobné vlivem dnešního velice propojeného světa.
Rusko je charakterizováno silnou prezidentskou mocí, jakož i
jiné země bývalého SSSR. Boris Jelcin zdůrazňoval rozšiřování
svých pravomocí nejprve zápasem s postkomunistickým parlamentem,
později však stále zřetelněji uzurpoval moc a jeho vláda
nabývala stále zřetelněji autokratické podoby v přímé úměře k
poklesu jeho popularity. Vlivem špatné hospodářské situace,
chudoby lidí a kriminality, která prorůstá do mocenských a
státních struktur, jsou i dnes ruští liberálové pro silnou
prezidentskou moc, protože nevidí jasné východisko z krize.
Je otázkou, kdo dnes vůbec vládne v Rusku. Jeden názor tvrdí,
že v Rusku mají moc na rozdíl od jiných států v rukou
politicko-ekonomické klany pocházející ze zpravodajských služeb
a bezpečnostních aparátů, vojensko-průmyslového komplexu,
finanční sféry a regionálních elit. Prakticky všechny pocházejí
ze starého režimu a vedle moci disponují i informacemi, jež tuto
moc činí funkční a použitelnou. Toto tvrzení lze prokázat i na
nejbližším okolí ruského prezidenta. Počet osobností
označovaných za demokraty se ve srovnání se srpnem 1991 smrskl
na pouhých 10 procent, naproti tomu kádry z doby Michaila
Gorbačova představují 39 procent a z doby Leonida Brežněva
dokonce 37 procent. Podobný názor má C. Wright Mills, který ve
svých mocenských elitách tvrdí, že v Rusku vládne triumvirát
tvořený manažery velkých podniků, čelnými představiteli armády a
politickými vůdci v nejrůznějších funkcích. Představitelem
prvních je Černomyrdin, druhých Lebeď a třetí sám Jelcin.
Na ruské politické scéně je důležité vnímat relativitu pojmů
"demokrat", "liberál", "reformista" nebo "nacionalista" v ruském
pojetí. Např. Vladimír Žirinovskij může být liberálním
demokratem skutečně snad jen v Rusku.
V ruské politické realitě převažuje často personalistické
hledisko. Do jisté míry k tomu přispěl i Západ, když nejdříve
podporoval po roce 1985 Michaila Gorbačova jako jediného garanta
demokratických přeměn v Rusku, potom Borise Jelcina.
Personalistické hledisko v Rusku znamená, že může existovat
slabá, nevýrazná strana s výrazným až charismatickým lídrem (viz
Jabloko), a naopak silný politický subjekt, jenž postrádá
výraznější osobnosti (viz Komunistická strana Ruské federace).
Podle některých politologů je v Rusku "dvoustranický systém" -
strany staré moci a strany nové moci. Někteří politologové vidí
ruskou politickou scénu jako trojúhelník. Na jednom vrcholu
stojí prozápadní demokraté, na druhém komunisté (imperialisté) a
na třetím nacionalisté. Jelikož nikdo není (nebo alespoň drtivá
většina ruských politiků) úplně čistý "demokrat", "komunista"
nebo "nacionalista", může si každý sám nakreslit kam jednotliví
ruští politici v tomto trojúhelníku patří.
Komunistická strana Ruské federace (KPRF) je nejorganizovanější
politická strana v dnešním Rusku. KPRF má přes 500 tisíc členů
(KSSS měla 19 mil.) a 20 000 základních organizací ve všech
regionech Ruska. V KPRF působí několik názorových platforem,
jako ultrakonzervativní, komunistická (tzv. leninská pozice),
sociálnědemokratická a národně-patriotická, ke které patří právě
Gennadij Zjuganov. Prozatím jsou ideové rozpory tlumeny, ale zdá
se být jen otázkou času, kdy vyplavou na povrch. KPRF chce
dosáhnout tří hlavních, navzájem propojených cílů: obnovení
sovětské moci, obnovení socialistického vlastnictví a
znovuvytvoření Sovětského svazu. Největší rozdíl mezi
"umírněnými" a "ortodoxními" komunisty je ve druhém bodě, tj. v
názoru na obnovení socialistického vlastnictví. "Umírnění" v
čele s Gennadijem Zjuganovem by nejspíš pouze vyměnili
vlastníky; místo dnešních vlastníků by byli noví, spojení s
KPRF, a místo energetické lobby by nastoupila agrární a
vojenskoprůmyslová lobby. "Ortodoxní" v čele s Anatolijem
Lukjanovem (jeden z pučistů z roku 1991) by nejspíš revokovali
všechny privatizační smlouvy, všechny nařízení a smlouvy
týkající se privatizace. Podniky by byly předány kolektivům
pracujících a byl by zaveden dvou- či tříletý plán "obnovy
národního hospodářství".
Na druhém místě se v parlamentních volbách v prosinci 1995
umístila Liberálnědemokratická strana Ruska (LDPR). Její šéf
Vladimír Žirinovskij je demokratickým tiskem posměšně přezdíván
"liberalissismus". Žirinovskij byl zvolen do funkce předsedy
doživotně a ve vnitrostranickém životě má maximální pravomoce.
Žirinovskij navrhuje zřídit centralizovaný stát s 40-50
guberniemi, a to podle teritoriálního, nikoli národního
principu. V ekonomické sféře se vyslovuje pro zastavení
privatizace, provedení revize jejich výsledků a eventuálně
opětné znárodnění některých podniků, zejména v obranném
průmyslu. Žádá zavedení státního monopolu na vývoz nerostných
surovin, zastavení přijímání úvěrů od Světové banky. Slibuje
dotace napravo nalevo. Za dva roky v parlamentu v minulém
volebním období neudělal kromě mnoha skandálů vůbec nic. Kdykoli
došlo na nějaký výraznější konflikt s mocí, byl na straně vlády.
Na třetím místě byl Černomyrdinův Náš dům Rusku (NDR). Hlavním
heslem strany byla síla a stabilita. V ekonomické části programu
byla strana za pokračování privatizace s vyjímkou strategických
odvětví a za nezvratitelnost jejich výsledků. V prudké diskusi s
agrárníky a komunisty hájila strana právo na vlastnictví pozemků
a slibovala podporu především rodinným farmám. Na rozdíl od
liberálů počítal ekonomický program NDR se silnou úlohou státu v
ekonomice - jak v oblasti investicí, tak i prostřednicvím
nepřímého regulování cen. Přitom odmítal jakoukoli regulaci výše
příjmů obyvatelstva.
Poslední stranou, která se dostala do Státní dumy, je Jabloko
Grigorije Javlinského, autora slavného ekonomického programu
"500 dní". Jméno Jabloko je složenina ze tří jmen zakladatelů,
tj.: Javlinskij, Boldyrev a Lukin. Jurij Boldyrev a jiní
spolupracovníci již z Jabloka odešli. Jedním ze základních
problémů Jabloka zůstává velmi úzká členská základna, protože
Jabloko vzniklo jako skupina převážně moskevské technické
inteligence a tou také zůstalo (viz naše ODA). Lidé hlasovali
pro Jabloko ani ne tak kvůli své profesní příslušnosti (Jabloko
prohlašuje, že hájí zájmy střední třídy), ale především proto,
že v něm viděli demokratické hnutí, které má reálnou šanci na
rozdíl od Gajdarovy Demokratické volby Ruska a jiných demokratů
dostat se do parlamentu. I když se Jabloko hlásí k demokratické
pravici, je spíše centristickým hnutím. Pokud jde o cenovou
politiku, požaduje regulaci pomocí daňových a celních
mechanismů. Před rychlou, masovou privatizací dává přednost
postupnému prodeji jednotlivých podniků podle individuálních
projektů. Na rozdíl od ostatních stran se vyslovuje pro
intenzivní vytváření příležitostí pro zahraniční, ale i domácí
investory. Také v otázce prodeje pozemků zastává liberální
přístup.
Za Gorbačova se zlepšila situace i v oblasti lidských práv.
Např. Andrej Sacharov byl v prosinci 1989 propuštěn z vyhnanství
v Gorkém (dnešní Nižnij Novgorod), ve kterém byl od roku 1980. V
květnu 1987 nebylo sestřeleno letadlo Němce Mathiase Rusta,
který se svojí Cessnou 172 přistál na Rudém náměstí v Moskvě
(naproti tomu viz sestřelení jihokorejského letadla sovětskou
armádou v roce 1983). Gorbačov využil při letu odhalených
nedostatků protivzdušné obrany k provedení čistky v armádním
velení. Byli propuštěni z funkcí ministra obrany Sergej Sokolov
a velitel letectva Alexandr Koldunov. Ministrem obrany se stal
Dimitrij Jazov (později v srpnu 1991 byl proti Gorbačovovi
členem Státního výboru pro vyjímečný stav).
Projevem demokratizace (liberalizace) byly i v červnu 1988 dva
týdny trvající oslavy tisíciletí ruské pravoslavné církve. V
červnu 1988 se mohli také krymští Tataři vrátit zpět na Krym, z
kterého byli v roce 1944 deportováni do střední Asie. V květnu
1988 se začala stahovat sovětská vojska z Afganistánu a stažení
ukončila v roce 1989. O vlivu války v Afganistánu ("války, o
které se nesmělo mluvit") a několika desítek tisíc mrtvých
sovětských vojáků v Afganistánu na demoralizaci a hospodářské
vyčerpání SSSR se dodnes diskutuje (viz vliv války ve Vietnamu
na USA nebo válku v Čečensku na dnešní Rusko).
Gorbačov se také snažil zavést určitou morálku do sovětské
společnosti (ó jaký to Sisyfovský úkol), a to především svým
tažením proti korupci a alkoholismu. Gorbačov zakázal prodej
alkoholu a např. v září 1988 začal soudní proces s bývalým
prvním náměstkem ministra vnitra Jurijem Čurbanovem (zetěm
L.I.Brežněva) a jeho osmi společníky, kteří byli obviněni z
korupce a zneužívání úředního postavení.
Ať už s Gorbačovem nesouhlasíme v čemkoli, jedno ale zůstává na
Gorbačovi dodnes neoceněno, a to jeho zásada "žádné násilí při
řešení problémů". Tuto zásadu uplatnil jak při odtržení střední
a východní Evropy, tak na domácí scéně. Dodnes se sice
diskutuje, jestli Gorbačov věděl o zásahu v lednu 1991 v Litvě,
kde OMON zabil 13 lidí (Gorbačov tvrdí, že nevěděl), ale to
nemění nic na tom, že Gorbačov mohl dát rozkaz k masakrům a měl
by na to tenkrát ještě dost prostředků. V porovnání s Jelcinem,
který v říjnu 1993 zaútočil tanky na parlament a zahynulo při
tom podle odhadů 145 lidí a v letech 1994-1996 vedl válku v
Čečensku, kde zahynulo podle odhadů až 100 000 civilistů,
zůstává Gorbačov dodnes demokratem. Gorbačov se dnes hlásí k
sociálnědemokratickým myšlenkám a v jednom rozhovoru se přiznal,
že v parlamentních volbách v prosinci 1993 volil Jabloko.
Nepodařilo se mi zjistit, koho volil v prosinci 1995 a koho v
druhém kole prezidentských voleb, pokud vůbec volil, protože
vystupuje jak proti Zjuganovovi, tak proti Jelcinovi. Gorbačov
je dodnes aktivní na mezinárodněpolitické scéně, kde je
předsedou ekologické organizace Zelený kříž a zelený půlměsíc, a
často přednáší na univerzitách v zahraničí.
Ústava Ruské federace se skládá ze dvou oddílů, z nichž první
se člení na devět hlav se 137 články a druhý je věnován
závěrečným ustanovením. Ústava charakterizuje Ruskou federaci -
Rusko jako demokratický federativní právní stát s republikánskou
formou vlády (čl.1). Hlava 2 ústavy upravuje široký katalog práv
a svobod člověka a občana, včetně práva soukromého vlastnictví
(čl.35) a práv sociálních. V soustavě nejvyšších státních orgánů
zaujímá vrcholné postavení prezident Ruské federace (hlava 4),
který je volen ve všeobecných volbách přímo lidem a vybaven
rozsáhlými pravomocemi k výkonu své funkce.
Ústava Ruské federace je koncipována jako ústava tuhá s
předepsaným ztíženým zákonadárným procesem jejích změn. Stanoví
navíc rozdílný režim pro zásahy do svých jednotlivých částí
(čl.134-137). Hlavu 1, 2 a 9 (Základy ústavního zřízení; Práva a
svobody člověka a občana; Ústavní změny a revize ústavy)
považuje v podstatě za nezměnitelné běžnými nástroji zákonodárné
moci. Jejich revizi může provést pouze Ústavodárné shromáždění.
Pokud jde o další ustanovení ústavy, která upravuje federativní
zřízení, nejvyšší orgány státní moci a orgány místní samosprávy
(hlavy 3 až 8), jednotlivé změny jsou schvalovány formou
federálního ústavního zákona, který vyžaduje souhlas nejméně tří
čtvrtin všech členů Rady federace a nejméně dvou třetin hlasů
všech poslanců Státní dumy. Schválený federální ústavní zákon
podepíše a vyhlásí prezident Ruské federace s tím, že nemá právo
podpis odmítnout (čl.108). Takto provedené změny Ústavy Ruské
federace nabudou platnosti poté, co byly schváleny orgány
zákonodárné moci nejméně dvou třetin subjektů Ruské federace.
| strana | 12.12.1993 | 17.12.1995 |
| Agrární strana | 7,9 | ** |
| Blok Jabloko | 7,8 | 6,89 |
| Demokratická strana Ruska | 5,5 | ** |
| Komunistická strana Ruské federace | 12,4 | 22,3 |
| Liberálnědemokratická strana Ruska | 22,8 | 11,18 |
| Náš dům - Rusko | * | 10,13 |
| Ruská volba | 15,9 | ** |
| Strana ruské jednoty a shody | 6,8 | ** |
| Ženy Ruska | 8,1 | ** |
* strana v té době neexistovala
** strana se nedostala do parlamentu (získala méně jak 5% hlasů)
| * | * | * | * | * | I. kolo | II. kolo |
| Kandidáti | 19.2. | 16.3. | 16.4. | 16.5. | 8.6. | 16.6. | 3.7. |
| G. Javlinskij | 12,9 | 13,2 | 12,7 | 14,5 | 10,7 | 7,34 | - |
| V. Bryncalov** | - | - | - | 0,2 | 0,3 | 0,16 | - |
| J.Vlasov | - | - | 1,1 | 1,0 | 1,0 | 0,2 | - |
| M.Gorbočov | 1,2 | 1,2 | 1,1 | 1,1 | 1,0 | 0,5 | - |
| B.Jelcin | 10,0 | 17,0 | 23,8 | 35,2 | 37,8 | 35,28 | 53,82 |
| V.Žirinovskij | 8,8 | 8,1 | 8,5 | 6,1 | 4,7 | 5,7 | - |
| G.Zjuganov | 16,4 | 25,8 | 28,0 | 22,4 | 23,3 | 32,04 | 40,31 |
| A.Lebeď | 10,4 | 7,8 | 10,3 | 7,4 | 9,3 | 14,52 | - |
| A.Tulejev | 4,8 | 3,6 | 3,5 | 3,1 | 2,5 | *** | - |
| S.Fjodorov** | 5,9 | 7,6 | 6,7 | 5,9 | 3,2 | 0,92 | - |
| M.Šakkum** | - | - | - | 0,9 | 1,8 | 0,37 | - |
| proti oběma | | | | | | | 4,83 |
* výzkum Ruského nezávislého institutu sociálních a nacionálních
problémů, Moskva
** ruští milionáři, tzv. noví Rusové
*** Tulejev se vzdal 8. 6. 1996 své kandidatury ve prospěch Zjuganova
- JUDr. Věra Jirásková, CSc.: Dokumenty k ústavním systémům
(ústavy Francie, Itálie, Německa, Ruska, Španělska, Švýcarska a
Spojených států amerických), Karolinum Praha 1996
- Michail Gorbačov - Zdeněk Mlynář: reformátoři nebývají šťastní,
Victoria Publishing a.s., Praha 1, 1995, ISBN 80 85 865-98-X
- kolektiv: Kronika lidstva, Fortuna Print Praha, s.r.o., Praha 1994,
ISBN 80-85873-19-2
- M. Švankmajer, V. Veber, Z. Sládek, V. Moulis: Dějiny Ruska,
NLN s.r.o., Praha 1996
- Dimitrij Běloševský: Rusko mezi volbami,
časopis "Mezinárodní politika" 2/1996
- Ondřej Soukup: Kdo bude vládnout v Rusku,
časopis "Mezinárodní politika" 2/1996
- Peter Stupavský: Rusko a prezidentské volby,
časopis "Mezinárodní politika" 8/1996
- Ondřej Soukup: Černý kůň prezidentských voleb Alexandr Lebeď,
časopis "Mezinárodní politika" 8/1996
- Dobroslav Matějka: Ruské povolební otazníky,
časopis "Mezinárodní politika" 8/1996
© Radek Klempera 1997
HTML design © Radek Klempera 1998
