Vývoj demokracie v Rusku


OBSAH:

Úvod - historické ohlédnutí

Novodobý vývoj demokracie v Rusku

Závěr

Dodatky

Tabulky

Použitá literatura


Úvod - historické ohlédnutí

Když mluvím o vývoji demokracie v Rusku, myslím tím především novodobý vývoj demokracie v Rusku. Na začátku je nutné říct, že není pravda, že by Rusko a Rusové neměli žádnou zkušenost s demokracií (stejně tak s tržním hospodářstvím) ve své minulosti. Tuto zkušenost měli sice jen krátkou, ale měli. S demokracií měli zkušenost ve své historii jen osmiměsíční, a to od března (podle starého ruského kalendáře od února) do listopadu (podle starého ruského kalendáře do října) v roce 1917. Únorová revoluce roku 1917 v Rusku, vyvolaná měšťanskou opozicí, dělníky a rolníky, svrhla carský režim. V Rusku vznikly dvě politicko-mocenská vojenská uskupení: Prozatímní vláda menševiků a sociálních revolucionářů (neboli tzv. eserů) pod vedením Alexandra Fjodoroviče Kerenského, a rady dělníků a vojáků (neboli tzv. sověty), které vedly bolševici s Vladimírem Iljičem Leninem a Lvem Davidovičem Troským. Obě tyto síly spolu svedly tvrdý zápas o moc. Tento zápas vyvrcholil 7.listopadu 1917 (podle starého ruského kalendáře 25.října), kdy bolševici v puči (, který později nazvali Velkou říjnovou socialistickou revolucí) svrhli prozatímní vládu a vytvořili si vlastní vládu, tzv. Radu lidových komisařů. Je zajímavé si připomenout, proč bolševici zvítězili a proč se na jejich stranu přiklonili prostí lidé (masy), ale i mnoho intelektuálů (elity). Prozatímní vláda respektujíce závazky ke spojencům pokračovala v pro Rusko vysilující a Ruskem prohrávající válce, s kterou lidé a bolševici nesouhlasili (viz dnešní prohraná válka s Čečenskem). Nespokojenost s vládou A. F. Kerenského soustavně vzrůstala i pro hospodářský rozvrat (viz dnešek). vzrůstající tíha státních dluhů téměř úplně znehodnotila rubl a stoupající ceny potravin vedly k nedostatkům v zásobování obyvatelstva (viz dnešek). Na venkově rostla nespokojenost rolníků, protože vláda nepřijala žádná opatření, která by řešila agrární problémy (viz dnešek). V průmyslu také chyběl konstruktivní program, takže došlo k výraznému poklesu výroby spojené se zvýšením cen (viz dnešek). Je otázkou, zda všeobecně známé pravidlo, že národy, které zapomenou na svoji minulost, si ji musejí zopakovat, bude platit i v Rusku.

Na začátku bych se chtěl ještě zmínit o ruských historických zkušenostech s tržním hospodářstvím. Tyto zkušenosti se nazývají Nová ekonomická politika, zkráceně NEP. NEP byl vyhlášen na X. sjezdu VKS(b) (dřívější název pro KSSS) v březnu 1921. NEP byla částečná hospodářská liberalizace bez politické liberalizace (viz Tengova a dnešní Čína). Bylo částečně povoleno soukromé podnikání, rolníci mohli prodávat své přebytky na trhu, hospodářství se zpamatovalo po tzv. válečném komunismu, Bož byla devastující hospodářská politika bolševiků za občanské války. Začali se objevovat opět první boháči, tzv. NEPmani (viz dnešní "noví Rusové") a do oběhu byl dán zlatý desetirubl zvaný červoněc. NEP byl zastaven na konci dvacátých let Stalinem a to definitivně v dubnu 1929, kdy XVI. sjezd VKS(b) schválil první pětiletý plán.

Novodobý vývoj demokracie v Rusku

Těžké začátky

Je otázkou, kdy začal novodobý vývoj demokracie a liberalismu v Rusku. Za první náznak po smrti Stalina a po XX. sjezdu VKS(b) můžeme vzít říjen 1964, kdy byl svržen Chruščov Brežněvem. Demokratické na tom bylo jen to, že Chruščov nebyl v monstrprocesu popraven, jako se to dělalo za Stalina, ale byl poslán do důchodu, v kterém v září 1971 zemřel. Dalším mezníkem je 11.březen 1985, kdy byl generálním tajemníkem KSSS zvolen (jednomyslně) Michail Gorbačov. Gorbačov nechtěl (alespoň zpočátku) demokratizovat SSSR po vzoru západních liberálních demokracií, ale chtěl zefektivnit hospodářství SSSR, které bylo od 70. let ve fázi tzv. stagnace. Gorbačov pokračoval v Andropovem zahájené modernizaci hospodářství (známým se stalo ruské slovo "perestrojka"=přestavba, tj. ve smyslu hospodářském) a vytvořil větší prostor pro rozhodování státních podniků (známým se stalo ruské slovo "chozrasčot"=rozpočet, tj. že podniky hospodařily na vlastní účet). Pro své hospodářské reformy se snažil získat veřejnost a to tím, že umožnil, aby se o problémech, o kterých se vědělo, mohlo otevřeně hovořit (známým se stalo ruské slovo "glasnosť"=průhlednost, tj, průhlednost politiky strany). Lidé se brzy nespokojili jen s hospodářskou přestavbou a začali požadovat i politický liberalismus (viz situace v Číně před masakrem na Tchien-an-men). Gorbačov nemohl prohlásit, že SSSR přejde k demokracii, protože socialismus byl podle komunistů demokracie, a to lidová, a vyhlásil tedy heslo "více demokracie". Gorbačov přichází s tzv. "novým myšlením", což znamenalo, že "socialismus se rovná demokracii, v níž převládají všelidské hodnoty", na rozdíl od tzv. "starého myšlení", které tvrdilo, že "socialismus je nad demokracií". Gorbačov si ihned po svém nástupu začal upevňovat pozici, a to rozsáhlou čistkou funkcionářů "staré gardy" a přijetím svých politických přátel do politbyra KSSS. Čistka na nejvyšších místech skončila odstraněním dlouholetého sovětského ministra zahraničí Andreje Gromyka, který "postoupil" do úřadu předsedy Nejvyššího sovětu, který ale neměl fakticky žádnou moc.

Státní aparát jako základ demokracie

V komunistických dobách fungoval v SSSR pouze stranický aparát (např. telefonní linky, apod.) na rozdíl od státního aparátu, který byl pouze formální a nefungoval. Gorbačov začal budovat důsledně státní aparát. Při budování státního aparátu bylo důležité zasedání Celosvazové nejvyšší rady, po padesáti letech první stranické konference, v červenci 1988. Delegáti konference přijali Gorbačovův návrh, podle kterého bylo třeba provést v organizaci a řízení státu a společnosti zásadní změny, včetně zřízení prezidentského systému v SSSR. Delegáti schválili Gorbačovův požadavek, aby byla posílena role státu. Vedoucí představitel strany měl současně zastávat funkci i hlavy státu. Byl také vypracován konkrétní harmonogram na vytvoření nových orgánů státní moci: v březnu 1989 se konaly volby do tzv. Sjezdu lidových poslanců, který byl složen z 2250 členů, z nichž pak byl zvolen Nejvyšší sovět, tvořený sborem 400-500 profesionálních poslanců. V budoucnu se měla obsazovat každá funkce tajnou volbou z několika kandidátů (vyjímku tvořilo politbyro strany). Každá vyšší funkce měla být maximálně na dvě pětiletá období. Byl schválen i Gorbočovův návrh, aby první tajemníci stranických organizací byli v budoucnu též členy sovětů (tj. státní správy). V závěrečném usnesení konference byla vyslovena dosud neznámá formulace o ústavním právu na informovanost (viz glasnosť). Zasedání charakterizovaly ostré výměny názorů mezi "konzervativci" představovanými Jegorem Ligačovem a Andrejem Gromykem, a "radikálními reformátory" představovanými Borisem Jelcinem, bývalým vedoucím tajemníkem moskevské stranické organizace, kterého pro radikální názory "přemístili" v roce 1987 do funkce ministra stavebnictví. Zde se ukazuje, stejně jako v případě "povýšení" Gromyka na předsedu Nejvyššího sovětu, že státní správa byla nedůležitá a "povyšovali" se sem nepohodlní straníci ze stranické správy. V říjnu 1988 se Gorbačov stal předsedou prezídia Nejvyššího sovětu místo Andreje Gromyka, který odešel do důchodu. 25. března 1989 mohli obyvatelé SSSR po sedmdesáti letech svobodně volit z více kandidátů do nově konstituovaného Sjezdu lidových poslanců. Zvolení Sjezdu lidových poslanců se stalo částí ústavních reforem přijatých v roce 1988. Tento orgán byl volen ze dvou třetin občany, zbývající jednu třetinu poslanců delegovaly společenské organizace. O 1500 mandátů z 2250 usilovalo 1895 kandidátů. Ve více než dvou třetinách volebních obvodů byli zaregistrováni dva či více kandidátů. Mimořádný význam měl volební výsledek z Moskvy, kde kandidoval Boris Jelcin. Získal celých 88 procent hlasů a zvítězil tak přesvědčivě nad oficiálním kandidátem strany. Zvolen byl i nositel Nobelovy ceny míru za rok 1975 Andrej Sacharov. Reformě orientovaní kandidáti získali nad konzervativci přesvědčivé vítězství. Sjezd lidových poslanců měl zasedat jednou za rok. Jeho úkolem byla volba prezidenta a Nejvyššího sovětu, jenž měl plnit funkci permanentně zasedajícího parlamentu a ne jako doposud funkci automaticky schvalovat rozhodnutí vlády a ne jako doposud zasedat pouze několik dní v roce.. Navzdory tomu, že se široké vrstvy obyvatelstva začaly dožadovat širší demokratizace i v rámci strany, byla strana i nadále považována za hybnou sílu reforem. Důvěra ve stranu se během roku 1989 stále více snižovala.

V březnu 1990 mimořádné zasedání Sjezdu lidových poslanců zrušilo ústavní článek o vedoucí úloze KSSS a zvolilo Michaila Gorbačova prezidentem. Boris Jelcin byl 29. května 1990 zvolen předsedou Nejvyššího sovětu Ruské federace ve třetím kole hlasování, kdy získal 535 hlasů. Gorbačovem podporovaný kandidát Alexandr Vlasov získal pouze 467 hlasů.

Od 2. do 13. července 1990 se v Moskvě konal XXVIII. a poslední sjezd KSSS, kterého se účastnilo 4 600 delegátů zastupujících 19 miliónů členů KSSS. Na sjezdu došlo ke střetu různých názorů a orientací. 3 411 hlasů rozhodlo o tom, že generální tajemníkem KSSS se stal opět Michail Gorbačov, jeho zástupcem pak Ukrajinec Vladimír Ivaško. Největším překvapením bylo vystoupením Borise Jelcina ze strany předposlední den zasedání. Po sjezdu pozorovatelé konstatovali, že i když KSSS byla ještě stále nejsilnější politickou stranou v zemi, už se ukazovalo, že její úloha se bude postupně zmenšovat.

Boris Jelcin byl 12. června 1991 v přímých prezidentských volbách zvolen prezidentem Ruské federace. Získal 57,3 % hlasů. Podle tehdejšího zákona o vytvoření úřadu prezidenta byl Jelcin hlavou výkonné moci v Ruské federaci. Měl tehdy právo jmenovat ministry, vydávat dekrety, ale nemohl rozpustit parlament (viz konflikt s parlamentem v roce 1993 a jeho rozpuštění).

Puč v srpnu 1991

Den před podepsáním nové svazové smlouvy 19. srpna 1991 se skupina vojenských a politických představitelů ujala moci v době, kdy byl Gorbačov na Krymu na své dače. Pučisté založili Státní výbor pro vyjímečný stav v čele s viceprezidentem Gennadijem Janajevem. Pučisté chtěli skoncovat s politikou Gorbačova. Prezident, kterého pučisté zbavili funkce, údajně pro jeho vážný zdravotní stav, byl izolován a střežen v rekreačním zařízení na Krymu. Pučisté vyhlásili v Moskvě a dalších oblastech země vyjímečný stav. Stovky tanků obsadily hlavní město. Byl zakázán téměř veškerý tisk a v novinách, které směly vycházet, byla stejně jako v rozhlase zavedena cenzura. Demonstrace a stávky byly zakázány. Proti puči začaly být v Moskvě demonstrace, demonstranti nesli ruské vlajky a začali stavět ve středu města první barikády. Odpor proti pučistům se soustředil do okolí ruského prezidenta Borise Jelcina. V dekretu, který vydal, prohlásil veškerá nařízení Státního výboru pro vyjímečný stav za neplatná. Jelcin na obrněném transportéru vyzval obyvatele Moskvy k časově neomezené generální stávce. Jelcin žádal návrat Gorbačova do jeho dosavadních funkcí a žádal armádu, aby se vzdala účasti na převratu. První noc pokusu o převrat byl Jelcin střežen loajálními vojenskými jednotkami (na jeho straně tehdy byl jak generál Gračov tak generál Lebeď) a tisícihlavým davem jeho stoupenců. Druhý den převratu Jelcin převzal velení nad armádou na území Ruska a v některých oblastech Ruska začala generální stávka. 21. srpna se pučisté pokusili ještě o dobytí ruského parlamentu, takzvaného Bílého domu. 70 tanků, kterým veleli důstojníci KGB, však demonstranti v moskevských ulicích zastavili. Při této akci přišli o život tři mladí lidé. Na mimořádném zasedání se sešel ruský parlament, kterému Jelcin v odpoledních hodinách oznámil, že pučisté se pokoušejí utéct z města a že převrat byl neúspěšný. Část pučistů odletěla za Gorbačovem na Krym, ale za nimi však přiletěla delegace s pověřením od Jelcina. 22. srpna o druhé hodině v noci se Gorbačov vrátil do Moskvy a na tiskové konferenci objasnil všechny okolnosti svého věznění a poděkoval Jelcinovi za jeho podporu. Naoko se vše vrátilo do starých kolejí, ale pravda byla jinde.

Rozpad SSSR

24. srpna 1991 se Gorbačov zřekl postu generálního tajemníka KSSS, ale zůstal prezidentem SSSR. 29. srpna 1991 Jelcin podepsal i přes protesty Gorbačova dekret o "dočasném" zákazu činnosti KSSS.

8. prosince 1991 podepsali prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska v Brestu dokument o ukončení existence SSSR ke konci roku 1991 a vzniku Společenství nezávislých států (zkráceně SNS). 21. prosince 1991 se k Rusku, Ukrajině a Bělorusku přidalo ještě 8 bývalých republik SSSR. 25. prosince 1991 Gorbačov odstoupil z funkce prezidenta SSSR a kontrolu nad strategickými zbraněmi předal Jelcinovi. koncem roku 1991 SSSR zaniklo. 17. března 1992 jednal neexistující parlament SSSR. Nedaleko Moskvy se ve vesnici Voronovo sešel Sjezd lidových poslanců bývalého SSSR. Řádný Sjezd lidových poslanců se naposledy sešel v září 1991. Jeho poslanci sice nepřesvědčivě, ale přece odsoudili srpnový puč a odhlasovali rozpuštění Sjezdu. někteří z nich se ke Sjezdu opětovně vracejí a tvrdí, že jeho rozpuštění bylo protiústavní a že způsobilo rozpad SSSR, a proto je třeba obnovit nejen Sjezd lidových poslanců, ale i SSSR. Na voronovském sjezdu se sešlo 300 poslanců z původních 2 250 a zasedání trvalo 55 minut. Sál byl bez elektrického proudu a řečníci používali místo mikrofonu megafon. Poslanci jednomyslně schválili několik rezolucí namířených proti SNS, proti reformně, Jelcinovi a Gorbačovovi. 13. června 1992 byl Gorbačov vyloučen ústředním výborem KSSS ze strany. 5. června byl zvolen novým předsedou ruské vlády Jegor Gajdar.

Boj o moc v Rusku v roce 1993

1. prosince 1992 se v Moskvě sešel 7. Sjezd lidových poslanců Ruské federace. Jeho jednání skončilo 14. prosince v zásadě odmítnutím principu reformní politiky prezidenta Jelcina. Přestože Sjezdu učinil Jelcin ústupky, nepodařilo se mu přimět poslance (většinou bývalé komunisty), aby v úřadu ministerského předsedy potvrdili reformního politika Jegora Gajdara. Úlohou Sjezdu bylo podpořit Jelcinovy mimořádné pravomoce, které mu udělil 5. Sjezd lidových poslanců v říjnu 1991 a jež mu umožňovali prosadit novou hospodářskou politiku. Platnost těchto mimořádných pravomocí omezil 5. Sjezd datem 1. prosince 1992. Novým ruským ministerským předsedou se stal bývalý sovětský ministr energetiky Viktor Stěpanovič Černomyrdin, pro něhož se vyslovilo 721 poslanců. Na 9. mimořádném Sjezdu lidových poslanců 29. března 1993 v Moskvě se Jelcinovi podařilo prosadit návrh referenda o předčasných volbách, který Sjezd 13. března zamítl.

Signálem nastávajícího otevřeného boje mezi prezidentem a parlamentem (Sjezdem lidových poslanců a Nejvyšším sovětem), který se snažil co nejvíce omezit prezidentské pravomoci a zpomalit či dokonce zastavit hospodářskou reformu, se stalo odvolání viceprezidenta Alexandra Ruckého a vicepremiéra Vladimíra Šumějka z funkcí 1. září 1993, což prezident Jelcin zdůvodnil podezřením z korupce. Proti vůli parlamentu jmenoval vicepremiérem Jegora Gajdara.

21. září 1993 (přesně 25 měsíců po puči v srpnu 1991) vyřešil prezident Jelcin konflikt mezi ním a parlamentem rozpuštěním parlamentu a prohlášením, že do svých rukou přebírá veškerou moc. Odpovědí druhé strany na to bylo, že předseda Nejvyššího sovětu Rusland Chasbulatov označil prezidentův krok za státní převrat a vyzval občany, policii a armádu, aby se proti Jelcinovi postavila. Alexandr Ruckoj oznámil, že přebírá prezidentovi pravomoce, a parlament to v nočních hodinách schválil. Premiér Viktor Černomyrdin, předsednictvo vlády, ministři obrany, vnitra a bezpečnosti se však postavili na Jelcinovu stranu. Do budovy parlamentu (Bílého domu) se ještě tu noc začali scházet dobrovolníci, kteří dostávali zbraně a byli odhodláni sídlo parlamentu bránit. Následujícího dne získal konflikt podobu sporu o termín parlamentních a prezidentských voleb, které prezident odmítl uskutečnit společně a určil, že prezidentské volby se budou konat v červnu 1994. Události v Moskvě nasvědčovaly, že se schyluje k občanské válce. Ruský patriarcha se pokusil zprostředkovat řešení vnitropolitické krize v zemi. Jeho snaha však byla bezvýsledná. 2. října propukly protijelcinovské nepokoje ve středu Moskvy a 3. října vyhlásil Boris Jelcin v hlavním městě vyjímečný stav jako odpověď na útok stoupenců ruského viceprezidenta Alexandra Ruckého (viz sovětský viceprezident Janajev při puči v srpnu 1991) na moskevskou stanici a televizní studio Ostankino. Několik tisíc demonstrantů s rudými vlajkami v rukou proniklo do televizní budovy a vyřadilo z provozu první program ruské televize. Desítky lidí přišli o život. Cestu do budovy si útočníci prorazili nákladními auty, stříleli přitom z ručních zbraní a házeli granáty. Mrtví byli i při útoku na moskevskou radnici, kdy vzbouřenci obsadili její dolní patra. Terčem dalšího útoku bylo sídlo agentury ITAR TASS. Její pracovníci byli nuceni prohlásit, že agentura přestává pracovat. Předseda parlamentu Ruslan Chasbulatov (Čečenec) vyzval své stoupence, aby obsadili Kreml. Okolo poledne 4. října zaútočila armáda na sídlo parlamentu (Bílý dům). Předtím však vyzvala obránce, aby se vzdali a složili zbraně. Všem, kdo uposlechnou výzvy, prezident zaručil život. Budovu parlamentu nejdříve opustily ženy a děti a po nich vyšlo s rukama nad hlavou několik desítek poslanců. Po 13. hodině pronikla vládní vojska do budovy parlamentu, kde narazila na silný odpor. V prostorách parlamentu začaly boje, při nichž přišly o život desítky lidí. Část budovy zachvátil požár. V podvečer už byla celá budova obsazena a hlavní vůdcové vzpoury - předseda parlamentu Ruslan Chasbulatov a viceprezident Alexandr Ruckoj - zatčeni. Druhý den zatýkání pokračovalo.

Jelcin sice zvítězil, ale dodnes se vede diskuse, zda zvítězila skutečně i demokracie (viz Pinochetův puč proti demokraticky zvoleným komunistům a opozici v Chile v září 1973 nebo zásah armády proti demokraticky zvolené Islámské frontě spásy v Alžíru v lednu 1992). tento konflikt jednoznačně posílil v Rusku postavení armády. Na základě jejího tlaku byla v prosinci 1994 rozpoutána válka v Čečensku.

Parlamentní volby v prosinci 1993

12. prosince 1993 se konaly první skutečně svobodné parlamentní volby v Rusku. Výsledkem byl šok - nejenže neobstály strany s programem reforem, ale s náskokem zvítězila strana populisty Vladimíra Žirinovského pod matoucím názvem Liberálnědemokratická strana Ruska. O 176 křesel v horní komoře nového federálního shromáždění, tj. v Radě federace se ucházelo 483 kandidátů a na 225 míst v dolní komoře, tj. ve Státní dumě, kandidovalo dokonce 1397 uchazečů (zbývajících 225 míst je voleno systémem poměrného zastoupení). Zároveň se uskutečnilo referendem o přijetí návrhu nové ústavy, podle které se konaly současně tyto parlamentní volby, což není příliš demokratické a v souladu s právním státem. Ze 105 miliónu zaregistrovaných voličů se voleb zúčastnilo jen 65 mil., tj. těsná nadpoloviční většina. V referendu voliči schválili návrh nové ruské ústavy. Přesné výsledky voleb těch stran, které se dostaly do parlamentu, viz tabulka č.1 v příloze.

26. února 1994 Státní duma omilostnila a z vězení byli propuštěni Alexandr Ruckoj, Ruslan Chasbulatov a další iniciátoři krvavých nepokojů v Moskvě v říjnu 1993.

Parlamentní volby v prosinci 1995

Následující 2 roky do dalších parlamentních voleb byly využity na doformování ruského politického a stranického systému. 2. svobodné parlamentní volby v Rusku se konaly 17. prosince 1995. V těchto volbách podle očekávání zvítězila Komunistická strana Ruské federace, která získala téměř tolik procent hlasů jako před dvěma roky Žirinovského LDSR. Bylo překvapením, že 5-ti procentní klauzury překonaly a do parlamentu (myslím do té části parlamentu, do které se volilo na základě systému poměrného zastoupení) se dostaly pouze 4 strany na rozdíl od 8 politických stran v prosinci 1993. Ve Státní dumě jsou i zástupci dalších stran, kteří vyhráli v jednomandátových okrscích, ale žádná z těchto stran není dostatečně silná, aby mohla provádět svou vlastní politiku. Tito poslanci se postupně připojují k svým ke svým ideologicky příbuzným, ale silnějším politickým stranám. Ruští voliči se svými volebními lístky velmi často nevyslovovali "pro" danou politickou stranu, ale "proti" stávající moci. Jestliže v roce 1993 bylo šokující vítězství LDSR projevem nesouhlasu veřejnosti se šokovou verzí ekonomické reformy, jež v Rusku více než kdekoli jinde prohloubila propast mezi bohatstvím a bídou, pak výsledky parlamentních voleb z prosince 1995 naznačují nespokojenost ruských občanů se současným mezinárodním postavením země, jež byla ještě před několika lety supervelmoc.

Tyto parlamentní volby ale nebyly moc důležité, protože se za poslední dva roky minulého parlamentu (v letech 1993-1995) ukázalo, že parlament, ačkoli se na něj musí brát zřetel, nemá žádnou faktickou moc a že v Rusku fakticky vládne prezident. Tyto parlamentní volby se braly politology jako zkouška na prezidentské volby v létě 1996.

Prezidentské volby v létě 1996

V Rusku se 16. června a 3. července 1996 uskutečnily dvě kola prezidentských voleb. Základní podmínkou konání voleb byla více než 50-ti procentní volební účast, přičemž prvého kola se zúčastnilo 72% voličů a druhého kola 67% voličů. Aktivní volební právo je v Rusku od 18 let a pasivní volební právo pro volbu prezidenta je 35 let. Minimální trvalý pobyt v Rusku (pobytový census) je deset let.

V prvním kole prezidentských voleb, které se konalo 16. června 1996 se teoreticky prezidentem Ruska mohl stát ten kandidát, který by získal více než polovinu z odevzdaných platných volebních lístků. Jelikož ani jeden z kandidátů tuto podmínku nesplnil, konalo se podle zákona o volbách prezidenta Ruské federace druhé kolo. Zákon předpokládal, že druhé kolo hlasování se musí konat do patnácti dnů od vyhlášení výsledků prvního kola. V druhém kole, které bylo určeno po politických tahanicích na středu 3. července 1996, už ale neplatila povinná většina 50-ti procentní většiny ani nutnost získat více než polovinu z tohoto počtu hlasů. Jedinou podmínkou bylo, že počet hlasů voličů odevzdaných jednomu z dvojoce kandidátů (Jelcin, Zjuganov) musí být větší než počet hlasů voličů odevzdaných druhému kandidátu (neboli volby vyhrává ten z kandidátů, který získá většinu hlasů). V druhém kole tudíž zvítězil Boris Jelcin. Jelcin zvítězil v 55 regionech - Dálného východu, Sibiře a v centrálních částech Ruska, a Gennadij Zjuganov v 33 regionech - převážně na periferii jihu a jihozápadní části Ruska.

Je nutno říci, že Jelcin vyhrál především díky podpoře Alexandra Lebedě, kterého využil pro druhé kolo a pro urovnání války v Čečensku. Za jeho podporu ho Jelcin jmenoval tajemníkem Rady bezpečnosti. Poté, co ho využil, ho propustil. Boris Jelcin byl po volbách téměř třičtvrtě roku nemocný a neobjevoval se na veřejnosti. Nejdříve se na podzim podrobil voperování bypassu a pak na začátku roku prodělal těžký zápal plic. Nyní se na veřejnosti objevuje častěji a reorganizoval vládu a místopředsedy vlády se stali 2 reformátoři: Anatolij Čubajs a Boris Němcov.

Závěr

Parlamentní volby v prosinci 1993 a 1995 a prezidentské volby v létě 1996 ukázaly, že politický vývoj Ruska nabyl určitých pravidel a ruská politika se tak pozvolna pozměňuje ve složité klubko vzájemných závislostí a vazeb, jež sice zužují manévrovací prostor aktérů, současně však také omezují nebezpečí nečekaných a prudkých zvratů. Přestože v Rusku existují téměř tři stovky nejrůznějších stran, straniček a hnutích, připomínající leckdy spíše debatní kluby, ke skutečnému pluralismu funkčních politických stran Rusko dosud nedospělo. Je otázka, kdo bude prezidentem v roce 2000 (volební období prezidenta je podle ruské ústavy z roku 1993 čtyřleté, před tím bylo pětileté), pokud se volby nebudou konat dříve. Jelcin s největší pravděpodobností již kvůli svému zdravotnímu stavu kandidovat nebude, i když u Jelcina nikdo neví. Zjuganov má stále nejistou pozici z důvodů roztříštěnosti uvnitř komunistické strany. Velice slibnou pozici mají Lebeď a Černomyrdin. Často se ale zapomíná na Borise Němcova, nynějšího místopředsedy vlády a nejpopulárnějšího ruského politika. Němcov je provinční reformátor. Němcov byl gubernátorem v Nižném Novgorodě (dříve gorkij), kde úspěšně provedl reformu a Nižnij Novgorod je dnes vedle Moskvy a Sankť Petěrburku jeden z nejúspěšnějších ruských regionů. Němcov si mohl vyzkoušet reformu nejdříve na malém území než přešel na celostátní úroveň na rozdíl od reformátorů typu Javlinského, Gajdara a Čubajse, kteří reformu zkoušeli rovnou na celostátní úrovni a ničeho nedosáhli. Bude jistě zajímavé sledovat vývoj v Rusku v příštích letech a přát si, že vnitrostátní vývoj v Rusku nezasáhne do vývoje v České republice, i když je toto přání velice nepravděpodobné vlivem dnešního velice propojeného světa.

Dodatky

Politický systém v Rusku

Rusko je charakterizováno silnou prezidentskou mocí, jakož i jiné země bývalého SSSR. Boris Jelcin zdůrazňoval rozšiřování svých pravomocí nejprve zápasem s postkomunistickým parlamentem, později však stále zřetelněji uzurpoval moc a jeho vláda nabývala stále zřetelněji autokratické podoby v přímé úměře k poklesu jeho popularity. Vlivem špatné hospodářské situace, chudoby lidí a kriminality, která prorůstá do mocenských a státních struktur, jsou i dnes ruští liberálové pro silnou prezidentskou moc, protože nevidí jasné východisko z krize. Je otázkou, kdo dnes vůbec vládne v Rusku. Jeden názor tvrdí, že v Rusku mají moc na rozdíl od jiných států v rukou politicko-ekonomické klany pocházející ze zpravodajských služeb a bezpečnostních aparátů, vojensko-průmyslového komplexu, finanční sféry a regionálních elit. Prakticky všechny pocházejí ze starého režimu a vedle moci disponují i informacemi, jež tuto moc činí funkční a použitelnou. Toto tvrzení lze prokázat i na nejbližším okolí ruského prezidenta. Počet osobností označovaných za demokraty se ve srovnání se srpnem 1991 smrskl na pouhých 10 procent, naproti tomu kádry z doby Michaila Gorbačova představují 39 procent a z doby Leonida Brežněva dokonce 37 procent. Podobný názor má C. Wright Mills, který ve svých mocenských elitách tvrdí, že v Rusku vládne triumvirát tvořený manažery velkých podniků, čelnými představiteli armády a politickými vůdci v nejrůznějších funkcích. Představitelem prvních je Černomyrdin, druhých Lebeď a třetí sám Jelcin. Na ruské politické scéně je důležité vnímat relativitu pojmů "demokrat", "liberál", "reformista" nebo "nacionalista" v ruském pojetí. Např. Vladimír Žirinovskij může být liberálním demokratem skutečně snad jen v Rusku.

V ruské politické realitě převažuje často personalistické hledisko. Do jisté míry k tomu přispěl i Západ, když nejdříve podporoval po roce 1985 Michaila Gorbačova jako jediného garanta demokratických přeměn v Rusku, potom Borise Jelcina. Personalistické hledisko v Rusku znamená, že může existovat slabá, nevýrazná strana s výrazným až charismatickým lídrem (viz Jabloko), a naopak silný politický subjekt, jenž postrádá výraznější osobnosti (viz Komunistická strana Ruské federace). Podle některých politologů je v Rusku "dvoustranický systém" - strany staré moci a strany nové moci. Někteří politologové vidí ruskou politickou scénu jako trojúhelník. Na jednom vrcholu stojí prozápadní demokraté, na druhém komunisté (imperialisté) a na třetím nacionalisté. Jelikož nikdo není (nebo alespoň drtivá většina ruských politiků) úplně čistý "demokrat", "komunista" nebo "nacionalista", může si každý sám nakreslit kam jednotliví ruští politici v tomto trojúhelníku patří.

Profil politických stran, které se v prosinci 1995 dostaly do parlamentu

Komunistická strana Ruské federace (KPRF) je nejorganizovanější politická strana v dnešním Rusku. KPRF má přes 500 tisíc členů (KSSS měla 19 mil.) a 20 000 základních organizací ve všech regionech Ruska. V KPRF působí několik názorových platforem, jako ultrakonzervativní, komunistická (tzv. leninská pozice), sociálnědemokratická a národně-patriotická, ke které patří právě Gennadij Zjuganov. Prozatím jsou ideové rozpory tlumeny, ale zdá se být jen otázkou času, kdy vyplavou na povrch. KPRF chce dosáhnout tří hlavních, navzájem propojených cílů: obnovení sovětské moci, obnovení socialistického vlastnictví a znovuvytvoření Sovětského svazu. Největší rozdíl mezi "umírněnými" a "ortodoxními" komunisty je ve druhém bodě, tj. v názoru na obnovení socialistického vlastnictví. "Umírnění" v čele s Gennadijem Zjuganovem by nejspíš pouze vyměnili vlastníky; místo dnešních vlastníků by byli noví, spojení s KPRF, a místo energetické lobby by nastoupila agrární a vojenskoprůmyslová lobby. "Ortodoxní" v čele s Anatolijem Lukjanovem (jeden z pučistů z roku 1991) by nejspíš revokovali všechny privatizační smlouvy, všechny nařízení a smlouvy týkající se privatizace. Podniky by byly předány kolektivům pracujících a byl by zaveden dvou- či tříletý plán "obnovy národního hospodářství".

Na druhém místě se v parlamentních volbách v prosinci 1995 umístila Liberálnědemokratická strana Ruska (LDPR). Její šéf Vladimír Žirinovskij je demokratickým tiskem posměšně přezdíván "liberalissismus". Žirinovskij byl zvolen do funkce předsedy doživotně a ve vnitrostranickém životě má maximální pravomoce. Žirinovskij navrhuje zřídit centralizovaný stát s 40-50 guberniemi, a to podle teritoriálního, nikoli národního principu. V ekonomické sféře se vyslovuje pro zastavení privatizace, provedení revize jejich výsledků a eventuálně opětné znárodnění některých podniků, zejména v obranném průmyslu. Žádá zavedení státního monopolu na vývoz nerostných surovin, zastavení přijímání úvěrů od Světové banky. Slibuje dotace napravo nalevo. Za dva roky v parlamentu v minulém volebním období neudělal kromě mnoha skandálů vůbec nic. Kdykoli došlo na nějaký výraznější konflikt s mocí, byl na straně vlády.

Na třetím místě byl Černomyrdinův Náš dům Rusku (NDR). Hlavním heslem strany byla síla a stabilita. V ekonomické části programu byla strana za pokračování privatizace s vyjímkou strategických odvětví a za nezvratitelnost jejich výsledků. V prudké diskusi s agrárníky a komunisty hájila strana právo na vlastnictví pozemků a slibovala podporu především rodinným farmám. Na rozdíl od liberálů počítal ekonomický program NDR se silnou úlohou státu v ekonomice - jak v oblasti investicí, tak i prostřednicvím nepřímého regulování cen. Přitom odmítal jakoukoli regulaci výše příjmů obyvatelstva.

Poslední stranou, která se dostala do Státní dumy, je Jabloko Grigorije Javlinského, autora slavného ekonomického programu "500 dní". Jméno Jabloko je složenina ze tří jmen zakladatelů, tj.: Javlinskij, Boldyrev a Lukin. Jurij Boldyrev a jiní spolupracovníci již z Jabloka odešli. Jedním ze základních problémů Jabloka zůstává velmi úzká členská základna, protože Jabloko vzniklo jako skupina převážně moskevské technické inteligence a tou také zůstalo (viz naše ODA). Lidé hlasovali pro Jabloko ani ne tak kvůli své profesní příslušnosti (Jabloko prohlašuje, že hájí zájmy střední třídy), ale především proto, že v něm viděli demokratické hnutí, které má reálnou šanci na rozdíl od Gajdarovy Demokratické volby Ruska a jiných demokratů dostat se do parlamentu. I když se Jabloko hlásí k demokratické pravici, je spíše centristickým hnutím. Pokud jde o cenovou politiku, požaduje regulaci pomocí daňových a celních mechanismů. Před rychlou, masovou privatizací dává přednost postupnému prodeji jednotlivých podniků podle individuálních projektů. Na rozdíl od ostatních stran se vyslovuje pro intenzivní vytváření příležitostí pro zahraniční, ale i domácí investory. Také v otázce prodeje pozemků zastává liberální přístup.

Lidská práva za Gorbačova

Za Gorbačova se zlepšila situace i v oblasti lidských práv. Např. Andrej Sacharov byl v prosinci 1989 propuštěn z vyhnanství v Gorkém (dnešní Nižnij Novgorod), ve kterém byl od roku 1980. V květnu 1987 nebylo sestřeleno letadlo Němce Mathiase Rusta, který se svojí Cessnou 172 přistál na Rudém náměstí v Moskvě (naproti tomu viz sestřelení jihokorejského letadla sovětskou armádou v roce 1983). Gorbačov využil při letu odhalených nedostatků protivzdušné obrany k provedení čistky v armádním velení. Byli propuštěni z funkcí ministra obrany Sergej Sokolov a velitel letectva Alexandr Koldunov. Ministrem obrany se stal Dimitrij Jazov (později v srpnu 1991 byl proti Gorbačovovi členem Státního výboru pro vyjímečný stav).

Projevem demokratizace (liberalizace) byly i v červnu 1988 dva týdny trvající oslavy tisíciletí ruské pravoslavné církve. V červnu 1988 se mohli také krymští Tataři vrátit zpět na Krym, z kterého byli v roce 1944 deportováni do střední Asie. V květnu 1988 se začala stahovat sovětská vojska z Afganistánu a stažení ukončila v roce 1989. O vlivu války v Afganistánu ("války, o které se nesmělo mluvit") a několika desítek tisíc mrtvých sovětských vojáků v Afganistánu na demoralizaci a hospodářské vyčerpání SSSR se dodnes diskutuje (viz vliv války ve Vietnamu na USA nebo válku v Čečensku na dnešní Rusko). Gorbačov se také snažil zavést určitou morálku do sovětské společnosti (ó jaký to Sisyfovský úkol), a to především svým tažením proti korupci a alkoholismu. Gorbačov zakázal prodej alkoholu a např. v září 1988 začal soudní proces s bývalým prvním náměstkem ministra vnitra Jurijem Čurbanovem (zetěm L.I.Brežněva) a jeho osmi společníky, kteří byli obviněni z korupce a zneužívání úředního postavení.

Ať už s Gorbačovem nesouhlasíme v čemkoli, jedno ale zůstává na Gorbačovi dodnes neoceněno, a to jeho zásada "žádné násilí při řešení problémů". Tuto zásadu uplatnil jak při odtržení střední a východní Evropy, tak na domácí scéně. Dodnes se sice diskutuje, jestli Gorbačov věděl o zásahu v lednu 1991 v Litvě, kde OMON zabil 13 lidí (Gorbačov tvrdí, že nevěděl), ale to nemění nic na tom, že Gorbačov mohl dát rozkaz k masakrům a měl by na to tenkrát ještě dost prostředků. V porovnání s Jelcinem, který v říjnu 1993 zaútočil tanky na parlament a zahynulo při tom podle odhadů 145 lidí a v letech 1994-1996 vedl válku v Čečensku, kde zahynulo podle odhadů až 100 000 civilistů, zůstává Gorbačov dodnes demokratem. Gorbačov se dnes hlásí k sociálnědemokratickým myšlenkám a v jednom rozhovoru se přiznal, že v parlamentních volbách v prosinci 1993 volil Jabloko. Nepodařilo se mi zjistit, koho volil v prosinci 1995 a koho v druhém kole prezidentských voleb, pokud vůbec volil, protože vystupuje jak proti Zjuganovovi, tak proti Jelcinovi. Gorbačov je dodnes aktivní na mezinárodněpolitické scéně, kde je předsedou ekologické organizace Zelený kříž a zelený půlměsíc, a často přednáší na univerzitách v zahraničí.

Ústava Ruské federace

Ústava Ruské federace se skládá ze dvou oddílů, z nichž první se člení na devět hlav se 137 články a druhý je věnován závěrečným ustanovením. Ústava charakterizuje Ruskou federaci - Rusko jako demokratický federativní právní stát s republikánskou formou vlády (čl.1). Hlava 2 ústavy upravuje široký katalog práv a svobod člověka a občana, včetně práva soukromého vlastnictví (čl.35) a práv sociálních. V soustavě nejvyšších státních orgánů zaujímá vrcholné postavení prezident Ruské federace (hlava 4), který je volen ve všeobecných volbách přímo lidem a vybaven rozsáhlými pravomocemi k výkonu své funkce.

Ústava Ruské federace je koncipována jako ústava tuhá s předepsaným ztíženým zákonadárným procesem jejích změn. Stanoví navíc rozdílný režim pro zásahy do svých jednotlivých částí (čl.134-137). Hlavu 1, 2 a 9 (Základy ústavního zřízení; Práva a svobody člověka a občana; Ústavní změny a revize ústavy) považuje v podstatě za nezměnitelné běžnými nástroji zákonodárné moci. Jejich revizi může provést pouze Ústavodárné shromáždění. Pokud jde o další ustanovení ústavy, která upravuje federativní zřízení, nejvyšší orgány státní moci a orgány místní samosprávy (hlavy 3 až 8), jednotlivé změny jsou schvalovány formou federálního ústavního zákona, který vyžaduje souhlas nejméně tří čtvrtin všech členů Rady federace a nejméně dvou třetin hlasů všech poslanců Státní dumy. Schválený federální ústavní zákon podepíše a vyhlásí prezident Ruské federace s tím, že nemá právo podpis odmítnout (čl.108). Takto provedené změny Ústavy Ruské federace nabudou platnosti poté, co byly schváleny orgány zákonodárné moci nejméně dvou třetin subjektů Ruské federace.

Tabulky

Tabulka č.1: Výsledky ruských parlamentních voleb v prosinci 1993 a prosinci 1995 (výsledky jsou v procentech)

strana12.12.199317.12.1995
Agrární strana7,9**
Blok Jabloko7,86,89
Demokratická strana Ruska5,5**
Komunistická strana Ruské federace12,422,3
Liberálnědemokratická strana Ruska 22,811,18
Náš dům - Rusko*10,13
Ruská volba15,9**
Strana ruské jednoty a shody 6,8**
Ženy Ruska8,1**
* strana v té době neexistovala
** strana se nedostala do parlamentu (získala méně jak 5% hlasů)

Tabulka č.2: Předvolební preference kandidátů na úřad prezidenta Ruské federace a konečné oficiální výsledky (údaje jsou v procentech)

*****I. koloII. kolo
Kandidáti19.2.16.3.16.4.16.5.8.6.16.6.3.7.
G. Javlinskij 12,913,212,714,510,77,34-
V. Bryncalov**---0,20,30,16-
J.Vlasov --1,11,01,00,2-
M.Gorbočov1,21,21,11,11,00,5-
B.Jelcin10,017,023,835,237,835,2853,82
V.Žirinovskij8,88,18,56,14,75,7-
G.Zjuganov16,425,828,022,423,332,0440,31
A.Lebeď 10,47,810,37,49,314,52-
A.Tulejev4,83,63,53,12,5***-
S.Fjodorov**5,97,66,75,93,20,92-
M.Šakkum**---0,91,80,37-
proti oběma4,83
* výzkum Ruského nezávislého institutu sociálních a nacionálních problémů, Moskva
** ruští milionáři, tzv. noví Rusové
*** Tulejev se vzdal 8. 6. 1996 své kandidatury ve prospěch Zjuganova

Použitá literatura


© Radek Klempera 1997
HTML design © Radek Klempera 1998