ODSUN

jako

TRAGICKÉ ZAKONČENÍ SEDMI STOLETÍ TRVAJÍCÍHO STÝKÁNÍ A POTÝKÁNÍ ČECHŮ A NĚMCŮ V JEDNOM STÁTĚ

Obsah:

I. Úvod

II. Soužití Čechů a Němců v jednom státě po sedm století - jaké skutečně bylo?

III. Nacionalismus - dějiny 19. a 20. století

IV. ČSR - národní nebo občanský princip státu?

V. Mnichov a válka

VI. Odsun jako reakce na 2. sv. válku

VII. Otázka morálnosti a nutnosti odsunu

VIII. Tolik diskutované dekrety prezidenta republiky - o čem vlastně byly?

IX. Další známé-neznámé zákony a protokol Postupimské dohody

X. Smlouvy mezi Československem a SRN a deklarace

XI. Nevládní iniciativy

XII. Závěr - hodnocení, podobnost se Slováky a budoucnost

Použitá literatura:

I. Úvod

II. Soužití Čechů a Němců v jednom státě po sedm století - jaké skutečně bylo?

Po původních obyvatelích tohoto území, Keltech, nám toho moc nezbylo. Jen název území (Bohemia, Böhmen, Bojohemum) a název několika řek jako je Vltava. Když už jsem u těch Keltů, rád bych zde uvedl názor některých lidí, že česká povaha není ani slovanská ani germánská, ale že má velice blízko ke Keltům a tudíž dnes např. k Irům. Rád bych se teď také zmínil o názvu Čech. Čeština má název pro toto území pouze Čechy a pro obyvatele Češi. Jiné jazyky, ale především němčina měla (a má) pro toto území a pro jeho obyvatele dva názvy, a to hlavně dříve uváděn Böhmen a dnes uváděn název Tschechien, dále der Böhme a der Tscheche a böhmish a tschechish. Je to tím, že němčina odlišovala pojetí Čech a Čecha v zemském smyslu (dnes bychom řekli v občanském) a to bylo Böhmen a der Böhme a v tomto smyslu se zde žijící Němci považovali za Čechy (až do vzniku německého a českého nacionalismu v 19. století, o kterém se zmíním později) a der Tscheche, což byl Čech podle národního principu. Hromadné přistěhovalectví Němců do Čech začalo koncem 12. a především začátkem 13. století, kdy Přemyslovci povolávali do Čech kolonisty. Uvažovali totiž prostě: čím více lidí v zemi včetně odborníků, tím to vynese více daní. Němečtí řemeslníci a odborníci přinášeli do Čech množství technického know-how, které se pro rozvoj Čech stalo důležité. Před těmito kolonisty přicházeli do Čech již němečtí kněží a obchodníci. Příchod německých kolonistů do Čech byl jen pokračováním velké evropské kolonizace, která začala na přelomu 11. a 12. století, kdy se přebytek obyvatelstva ze západní Evropy, kde byl nedostatek půdy, nenásilně posouval stále na východ. K nám to byli odborníci na hornictví a jiné oblasti a utečenci před inkvizicí, především Waldenští kacíři, kteří byli ale také vynikající řemeslníci. Němečtí kolonisté sem přinášeli vyšší právní myšlení a základ evropské civilizace, což byly města, se rozšířil také především díky nim. Němci hovořili německy a Češi česky. Jazyková otázka neměla ve středověku takový význam jako v 19. století. Češi a Němci ve smíšených oblastech uměli většinou oba jazyky. Příslušnost k národu byla dána zemsky, všichni obyvatelé této země byli Češi v německém smyslu Böhmen. žádný z uznávaných německých historiků dnes nebude zdůrazňovat, že právě Němci přinášeli do českých zemích kulturu, v minulosti tomu vždy tak nebylo. Němci do českých zemích přinesli množství technického know-how a všeobecné kultury, ale to sami Němci dostali ze Západu, z Francie, z Anglie. Němci ale nepřicházeli do barbarské země. Němečtí přistěhovalci díky svým řemeslným a obchodním znalostem zbohatli a zasedli v městských radách např. v Brně a Jihlavě. Velký význam měla morová rána v Evropě v polovině 14. století. Odhaduje se, že tenkrát na mor zemřela jedna čtvrtina evropské populace (25 mil. ze 100 mil.). Tato morová epidemie měla za následek vylidněné oblasti na západě a na jihu, tj. dostatek půdy a ukončila demografickou vlnu. Příliv německých kolonistů do českých měst ustal a města začala absorbovat Čechy z venkova.

Za Karla IV. se Praha stala jedním z nejdůležitějších měst v Evropě. Byl Karel IV. Čech nebo Němec? Byl to především český král nebo císař Svaté říše římské národa německého? V cizině je Karel IV. považován také za Francouze a Lucemburka. Básník Petrarca v něm dokonce viděl Itala. Kompromis je snadný: Karel IV byl univerzalista a nadnárodní hlava všeho křesťanstva a jeden ze skutečně prvních Evropanů. Tvrzení, že Karel IV. byl Němec sloužilo k tvrzení, že Čechy a Morava jsou jen jednou z německých zemích tak jako je Bavorsko nebo Sasko. Praha v době Karla IV. byla skutečně mnohojazyková - čeština, němčina, francouzština. Karel IV (a nejen on, tehdy to bylo v Evropě běžné) uzavíral z důvodů míru a spojenectví sňatky. Princezny si pak brali s sebou do cizích zemích celý dvůr s daným jazykem a kulturou. Pro zajímavost lze uvést, že na Karlově dvoře v Praze se zrodila první podoba spisovné němčiny. Zajímavá je katedrála sv. Víta považovaná za symbol české státnosti. Její stavbu začal Francouz Matyáš z Arasu a pokračoval v ní pak rodák ze Švábska Petr Parléř. Česko-německé spory se nevyhnuly ani Karlově univerzitě. Byla to první univerzita na sever od Alp a na východ od Francie. Čeští Němci tvrdili, že je německá, protože v ní měli při rozhodování cizinci 3 hlasy a Češi jen jeden. Čeští historici tvrdili, že je univerzita česká. Univerzita byla postavena za české peníze, Německá říše na ni nepřispěla ani grošem. Kancléřem univerzity byl český arcibiskup. Symbolickým ochráncem je český pastor svatý Václav. Základní listinu Karel IV. podepsal jako český král a na jako německý císař.

Dalším konfliktním obdobím pro české a německé historiky byla husická. Než se stal Jan Hus symbolem českého národnostního úsilí, viděli v něm Němci předchůdce Martina Luthera a chovali k němu úctu. Palacký, Masaryk a jeho žáci viděli v husictví období maximálního vzepětí, kdy Češi jako obránci pravdy a víry dokázali vzdorovat celé Evropě. Čeští Němci naopak viděli v husictví období úpadku, které zničilo zemi a přivedlo ji do mezinárodní izolace. Základní osnova husictví a reformace nebyla národnostně omezena. V Praze např. žili němečtí kacíři a kacíři z celé Evropy. Před rokem 1450 byl Žatec cílem pro tyto kazatel pro větší část Evropy. Čeští a němečtí historikové se shodují v tom, že husictví bylo počátkem celoevropského zápasu o náboženskou svobodu a reformu samotné církve. Husictví mělo vedle národního vzepětí a hrdinství zrozeného z hluboké víry také za následek, jako každá občanská válka, zpustošení země. Krutost a fanatičnost byla průvodním znakem všech náboženských válek, nejen husictví. Do jisté míry byla otázka náboženská za husictví spojená s otázkou národnostní, protože převážně německy obydlené pohraničí bylo katolické. Byly ale i tehdy vyjímky, např. německý Žatec byl protestantský a česká Plzeň se postavila proti husitům. Objevil se zde jeden paradox: čeští Němci, kteří byli v době husitské protireformační, o století později, když vrcholila reformace v Německu, přijímali tuto reformaci a přinášeli ji do českých zemích.

Dalším sporným bodem v česko-německé historii je bitva na Bílé hoře. Bílá hora byla často interpretována jako místo zániku české samostatnosti a místo německého triumfu. Necelé 2 hodiny rozhodly o Čechách na 300 let. Stavovské vojsko po prvních výstřelech zachvátila panika a uteklo z boje. 300 hrdinských Moravanů bojujících na straně stavů byli ve skutečnosti němečtí žoldnéři, které najaly moravské stavy a neutekli proto, že byli zahnáni ke zdi. Byla to nejenom porážka Čechů. Prominentní úlohu mezi vzbouřenci hráli právě Němci. Jeden z českých stavovských vojevůdců neuměl česky ani velet. Friedrich Falcký, kterého si stavové zvolili za svého krále a kterému Češi rádi z pomsty říkají "zimní král" (vládl u nás od jara 1918 do podzimu 1919, tudíž rok a půl a ne jen půl roku, jak by z jeho názvu mohlo vyplynout), byl Němec jako poleno. Naproti tomu Slavata, místodržící, kterého vzbouřenci v roce 1918 vyhodili z oken Pražského hradu, byl ale Čech. Na Bílé hoře zvítězilo katolictví nad reformací, autorita nad principem svobody, centralizovaný stát nad myšlenkou autonomie, a ne Němci nad Čechy. Němci byl jak mezi popraveními na Staroměstském náměstí tak mezi vyhnanými. Při násilné rekatolizaci nebyly ničeny jen knihy Jednoty bratrské, ale i knihy Martina Luthera. Je ale pravdou, že češi po Bílé hoře utrpěli více jak Němci. Cizí šlechta, která přišla do země, Italové, Španělé, se brzy poněmčili. Bylo to prostě jednodušší. Násilné poněmčování, jako např. pomaďaršťování v Uhrách, u nás nebylo, pouze se prosazovalo to, co bylo dynamičtější. Mluvit německy prosně bylo z hlediska kariéry snadnější a praktičtější. Klade se také otázka, zda Albrecht z Valdštejna byl Čech nebo Němec. Podle německého historika Franka Boldta z Brém to byl podle kulturní, genetické sounáležitosti Čech ale podle politické sounáležitosti to byl politický prospěchář. do vylidněné pohraničí po 30-leté válce přišli noví němečtí kolonisté. Němčina se prosazovala tak, že česky se mluví v 18. století jen na venkově. Poněmčení bylo způsobeno také tím, že v druhé polovině 17. století odešli do výslužby nebo zemřeli čeští úředníci a na jejich místo přišli byrokratičtější němečtí úředníci. V 17. století Habsburská říše zastavila turecký postup a přivedla relativní stabilitu do střední Evropy. V Čechách se netrpělo o nic víc než v Tyrolích, Vídni nebo Londýně. Rozdíly mezi Čechy a českými Němci byli minimální. Považovali se dokonce za jeden národ hovořící několika jazyky jako Švýcaři. Jak došlo k tomu, že Češi a čeští Němci nechtěli a do jisté míry ani nemohli žít v jednom státě? Na to můžu odpovědět jen událostmi 19. století, které přineslo nesnášenlivost a konflikt, a 20. století, které přineslo skutečnou nenávist.

III. Nacionalismus - dějiny 19. a 20. století

Německo v této době bylo rozdrobeno na více jak 30 států a hranice Německa na východě nebyla pevně daná. Německý nacionalismus se odlišoval od jiných západních nacionalismů (jako byl např. francouzský) bojovností a obrovským citovým nábojem. Profesor Dr. Rainer Lepsius z Heidelbergské univerzitu k tomu říká:"Utváření německého národa bylo umělou konstrukcí, která nebyla shodná s předtím dosaženými hranicemi. Tím v německé historii vznikla snaha definovat německý národ nezávisle na politických hranicích, a to vedlo k tomu, že při zrodu německého národa rozhodovali etnické kategorie více než kategorie státní příslušnosti." V této době se objevuje také německý a posléze i slovanský romantismus. Romantismus spolu s představami o mýtických vazbách krve a jazyka vytvořil nebezpečnou kombinaci, která v samotném Německu vyústila v 20. století v německý nacionální socialismus. Stejné bojovné ideje ale převzali i slovanské národy ležící dále na východě. V národnostně smíšeném území obývaném lidmi z různými jazyky, zvyky a kulturními tradicemi tak vznikla výbušná směs, která vedla mimo jiné k oběma světovým válkám a nedávno i k válce na Balkáně. Za Josefa II. došlo ke zrušení nevolnictví a toto zrušení vedlo k přílivu venkovského (tedy českého) obyvatelstva do měst. Ve výlučně německé Praze, Brně a jiných českých městech se začalo hovořit i česky. Místní Němce podobný vývoj zaskočil, začal ohrožovat jejich pozice a nechápali ani účelnost českého národního obrození. Němci si kladli otázku zda němčina nebyla nakonec i pro Čechy výhodnější a proč tedy toto národní obrození? Roku 1918 hrabě Šternberk zakládá Muzeum království českého, ale současně klade důraz na jednotu Čechů a Němců. Vzdělanci kolem muzea začali vydávat první význačný český časopis a sponzorovali vznik Matice české. Roku 1836 vydává František Palacký 1. díl svých Dějin národa českého, který mimochodem napsal německy, a vidí českou historii poprvé jako nepřetržitý zápas Čechů s Němci, jako stýkání a potýkání.

Důležitý ve vzájemných vztazích Čechů a Němců v jednom státě byl (celoevropský) revoluční rok 1848. Čeští Němci začali snít o vytvoření jednoho Německa včetně Rakouska a českých zemích a proto čeští Němci přijali pozvání na Všeněmecký sjezd do Frankfurtu. Češi toto pozvání odmítli (slavný dopis Františka Palackého) a zorganizovali Všeslovanský sjezd ve Svatováclavských lázních v Praze na Žofíně. Češi si uvědomovali, že vytvoření všeněmeckého státu by z nich vytvořil bezprávní menšinou v německém moři jako jsou např. Lužičtí Srbové. Objevuje se tudíž na jedné straně panslavismus a pangermanismus. Logika začínající konfliktu je jasná: zisk jedné strany znamená automaticky ztrátu druhé. Dnes už není důležité, kdo byl první, bez viny nebyla ani jedna strana. Bohatství a německá sebejistota naráželi na českou snahu o emancipaci. Tuto rostoucí trhlinu mezi těmito dvěma národy se již nikdy nepodařilo překlenout.

Dalším kritickým mezníkem se stal rok 1866. Prusové v tomto roce dobili v bitvě u Hradce Králového díku lepšímu vedení a modernějším puškám rozhodujícího vítězství nad Rakouskem. Rakousko se muselo vzdát svého vlivu v Německu. To spolu s porážkou Francie v roce 1870-71 vedlo k vytvoření jednotného Německa. Otřesená monarchie po ztrátě vlivu v Německu a území v severní Itálii udělila první národnostní ústupky a to vůči Maďarům (Uhrům). Češi, kteří bojovali věrně u Hradce Králového za "císaře pána a jeho rodinu", se vytvoření Rakouska-Uherska velice dotklo. Proč Češi nedostali stejná práva, když se české království stalo součástí Habsburské monarchie ve stejné době jako Uhry? Na tuto otázku je několik odpovědí, jako např. že na rozdíl od Uher u nás byla významná německá menšina, která by to nedovolila, Uhrové byli bojovnější než Češi a potlačit jejich povstání v roce 1848 se podařilo až po roce a jen s pomocí Ruska apod. Slované navíc v té době začínali v Habsburské monarchii tvořit většinu. Praha proto začíná podporovat snahy Poláků, Srbů, Chorvatů, Černohorců a Bulharů. Národnostní problémy v monarchii se začínají komplikovat a byly nakonec i záminkou 1 sv. války. Národnostní rozpory mezi Čechy a Němci rostou i hospodářství. Industrializace českých zemích začala v německy mluvícím pohraničí, kde vznikaly textilky, sklárny a porcelánky. Ještě na začátku 19. století je většina kapitálu soustředěna v německých rukou. V 2. pol. 19. století však začal český nástup. Peníze získané hlavně z pěstování cukrové řepy a uložené do českých bank, daly vyrůst českému kapitálu. Důležitou roli hrála Živnobanka, která podporovala růst českých řemesel a průmyslu jako byly cukrovary, strojírenské závody a kladenské doly. V pol. 19. století mají české finanční ústavy o polovinu kapitálu méně než německé. Na konci století se poměr vyrovnává. pokračuje příliv venkovského, převážně českého obyvatelstva do měst a pokračuje počešťování takových měst jako je Praha, Brno a České Budějovice. Ohrožena je německá převaha v Brně a v Jihlavě. Češi se začínají prosazovat i v kultuře. Roku 1850 začala stavba Národního divadla, která trvala 30 let. Na oponě je napsáno: "Národ sobě", Slovo národ získává váhu. Začíná působit tělocvičná jednota Sokol. Vše se začalo dělit podle jazykových hranic, politické strany, vědecká a sportovní sdružení, vzdělávací spolky, divadelníci. V roce 1882 dochází k rozdělení Karlovy (-Ferdinandovy) univerzity na českou a německou část. Národnostní rivalita podporuje vzdělání a hospodářský vzestup. Končí však výzvami k vzájemnému bojkotu. Češi a čeští Němci si byli po 7 století spolužití v mnohém podobní a o to byli jejich spory v této době zavilejší. Vedle sebe se najednou objevily dva dějepisy jedné země, dva romantické, idealizované a proto nesmiřitelné pohledy na společnou minulost. V 90. letech 19. století se čeští dělníci začali stěhovat do severních Čech. Dochází k prvním jazykovým bouřím. Docházelo k označování každého, kde s podobným vývojem nesouhlasil, za zrádce věci národní. Národnostní nesnášenlivost nahradila náboženskou nesnášenlivost. Největší nacionalisté pocházeli z národnostně smíšených oblastí. Němci navíc nevědí, kdo jsou a kam patří. Jsou to čeští nebo moravští Němci, němečtí Rakušané nebo rakouští Němci, jsou to vůbec Němci?

Všeobecná zemská výstava v roce 1891 ukázala, že národnostní konflikt v českých zemích ohrožuje již samotné základy monarchie. Němci původně s výstavou souhlasili, ale pak ji bojkotovali. Spolupráce českých a německých zástupců v pražském a vídeňském sněmu již téměř ustala. Objevil se první, a to německý návrh na rozdělení země, a to na českou a německou část. Němci pořádali své vlastní výstavy v Liberci, které Češi bojkotovali. Oba národy programově zdůrazňovali to, co je odlišovalo v hospodářství, kultuře i ve sportu. Společný dům je rozštěpen od půdy až po základy. Bouře je na spadnutí.

Profesor Ernst Gellner z Cambridge University k tomu říká:"Je obtížné tvrdit, že rozpad mnohonárodnostních států byl nevyhnutelný. Pravděpodobně ano. Je obtížné tvrdit, že něco, co se stalo, bylo nevyhnutelné. Mnohonárodnostní společnosti existují, ale není jich mnoho. Pokud je mnohonárodnostní společenství kombinované s rozdíly v hospodářské a kulturní oblasti, mají minimální šanci. Je téměř nemožné představit si přežití Habsburské nebo Turecké říše." Přichází 1 sv. válka, která začala téměř radostně a všichni doufali, že budou do sklizně doma. 1. světová válka se ale změnila v největší konflikt, který byl do té doby známý. V 1. sv. válce se zhroutily ideály, víra v boha a císaře a v lidskou dobrotu. V poražených státech padají trůny, Německo, Rakousko-Uhersko, ale i Rusko. Osoba panovníka ale byla v mnohonárodnostních státech to poslední, co je drželo pohromadě.

IV. ČSR - národní nebo občanský princip státu?

Celosvětová krize v roce 1929 zasáhla i Československo. Z půl miliónu nezaměstnaných v ČSR je právě 400 000 v Sudetech. Textilky propouštějí a snadné svést vše na pražskou vládu. Henleinovské hnutí začíná heslem "Svobodu a chléb". V pohraničí krize vrcholí v roce 1934, tedy v době, kdy v sousedním Německu začíná díky zbrojení konjunktura. Němci z pohraničí získávají příležitostnou práci v Německu. Podmínkou jejího získání je ale členství Henleinově straně (tou byla nejdříve "Sudetendeutschenheimatsfront" a později známější Sudetendeutschenpartei-SdP"). V letech 1936-37 přestala mezi Čechy a Němci v pohraničí tolerance a sousedé se ani nezdraví. Německo v té době slaví úspěchy, vstup Wehrmachtu do Porýní, vítězný plebiscit v Sársku a hospodářský vzestup. Čeští Němci jsou v ČSR vnímáni jako příslušníci 5. kolony a německé podniky proto nedostávají zbrojní zakázky. V parlamentních volbách v květnu 1935 získala SdP 1 250 000 hlasů a v obecních volbách v květnu a červnu 1938 pro ní hlasuje dokonce 99% všech Němců. Program SdP je jasný: "Heim ins Reich", připojení k říši.

V. Mnichov a válka

15. března 1939 dochází k okupaci zbytku českých zemích a všem je jasné, že Hitlerovi nejde jen o německé menšiny v zahraničí. Po zavření českých vysokých škol, objevení řešení české otázky a prvních Češích v koncentračních táborech se poprvé v českém ilegálním tisku objevuje požadavek vysídlit sudetské Němce. Po porážce Francie v roce 1940 se mění spojenecká doktrína a od té doby to nebyla válka proti nacismu, ale válka se mění na protiněmeckou. Po slavných slovech Rudolfa Hesse:"Hitler ist Deutschland, Deutschland ist Hitler" se termín "bezpodmínečná kapitulace" stal součástí spojenecké doktríny. Tím se změnil i vztah spojenců k německým menšinám. Po bombardování Londýna Churchill slibuje:"Pomstíme se". V té době se v Londýně objevují první úvahy o poválečném odsunu Němců z Polska, později i z ČSR. Mezi nejhorlivější přívržence odsunu patří paradoxně bývalí Mnichované, kteří se nejvíce zastávali německých menšin a nyní poznali, že byli oklamáni. V obsazených zemích sílil teror. Židé, kteří zde žili přinejmenším tak dlouho jako Němci, mizí v koncentračních táborech. mnozí z nich se mimojiné hlásili k německé národnosti. Po krutostech 2 sv. války, miliónech mrtvích a vypálených vesnicích sílila v celé Evropě na jedné straně touha po pomstě a na druhé straně snaha, aby se nic podobného nemohlo již nikdy opakovat.

VI. Odsun jako reakce na 2. sv. válku

Na konferenci nejvyšších představitelů vítězných velmocí (USA, VB a SSSR), která jednala na přelomu července a srpna roku 1945 v Postupimi u Berlína o všech zásadních otázkách plynoucí z porážky Německa, byl v návaznosti na jejich předchozí stanoviska schválen transfer Němců z Československa, Maďarska a Polska. Podrobné směrnice k jeho provedení, jež měly zajistit spořádaný průběh odsunu oboustranně prostého násilí a jiných nehumánních činů, byly 20. listopadu 1945 schváleny spojeneckou Kontrolní radou. Na jejich základě byla pak počátkem roku 1946 v Československu zahájena 2. fáze odsunu Němců. Celý proces byl definitivně ukončen na jaře roku 1947. V Československu poté zůstalo asi 200 000 Němců ze smíšených manželství, odborníků a antifašistů. Tuto fázi odsunu podle mne můžeme nazvat vysídlením. Tento odsun byl již organizován vládou a prováděn bezpečnostními složkami a nedocházelo při něm k násilnostem jako při tzv. divokém odsunu. Celý odsun byl doprovázen zbavením občanství a zabavením movitého a na vyjímky i nemovité ho majetku sudetských Němců, což spojenci uznali jako součást reparace. Tento majetek sudetských Němců byl později dán Čechům, kteří dobrovolně odešli do pohraničí.

Myslím si, že tento odsun, který je přirovnáván k rozvodu, byl i přes to, že tak tragicky ukončil soužití Čechů a Němců v jednom státě, ve své době nutný. Nenávist mezi Čechy a Němci byla po těch všech mrtvých Češích v koncentračních táborech a bitvách snad na všech frontách od Anglie přes Saharu až po Rusko tak obrovská, že nebyla naděje na možnou další spolupráci mezi těmito dvěma etnikami v jednom státě. Nenávist a zabíjení nebylo jen doménou Čechů. Zfanatizovanost celého německého národa byla tak velká, že po skončení 2 sv. války mezi Němci vznikli tzv. werwolfové (vlkodlaci). Vlkodlak je zvíře, které je přes den člověk, který se neodlišuje od jiných, ale v noci se mění ve skutečné zvíře, které touží jenom po zabíjení. Fenomén werwolfů nebyl charakteristický jenom pro české pohraničí, werwolwové byli po válce i v samotném Německu a zabíjeli Němce, kteří začali spolupracovat se spojenci a sami spojenci si s nimi nevěděli rady.

VII. Otázka morálnosti a nutnosti odsunu

Když už jsem u těch dvou stránek každé věci a to té morálnosti a nutnosti, uvedu několik jiných příkladů. Např. bombardování Drážďan ze strany spojenců v únoru 1945 podle mne nebylo ani morální ani nutné, protože tam nebyla žádná německá armáda ani vojenské továrny. Tudíž je to podle mne jako systematické bombardování a zabíjení civilistů válečný zločin, za který měli být příslušní vojáci a popř. politici potrestáni. Bombardováním Drážďan se spojenci nechali vyprovokovat a klesli spojenci na úroveň nacistického Německa.

Jiná otázka je např. svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Nikdo o tom nepochybuje, že to bylo nemorální a pokud se vedou o tom diskuse tak jenom jako o tom, zda to bylo nutné nebo ne. Jedna strana tvrdí, že bez shození atomových bomb by válka trvala přinejmenším ještě jeden rok a vylodění Američanů v Japonsku by si vyžádalo přinejmenším 1 mil. životů amerických vojáků. Druhá strana (tím nemyslím Japonce, ale všechny odpůrce svržení atomových bomb) tvrdí, že Japonsko bylo již stejně před kapitulací a trvalo pouze na tom, aby císař mohl zůstat. Američané přesto, že chtěli bezpodmínečnou kapitulaci a také ji dosáhli, nakonec císaře u moci nechali a tudíž se zdá, že tu podmínku Japonců mohli stejně přijmout. V poslední době se objevu třetí názor, který tvrdí, že svržení atomových bomb nemělo nic společného (nebo jen málo) s 2. sv. válkou, ale se 3. sv. válkou (resp. s jejím předejitím). Tento názor tvrdí, že Američané svržením atomových bomb chtěli dát SSSR a Stalinovi najevo, aby se neodvažoval rozpoutat 3. sv. válku a že tvrzení některých lidí, že Američané by ve 3. sv. válce stejně nepoužili atomové zbraně a tudíž, že lze bez obav USA napadnout, je mylné. Možná, že mrtví z Hirošimi a Nagasaki zachránili miliardy lidských životů, kteří by zemřeli ve 3. (bezpochyby atomové) sv. válce.

Ještě jeden příklad bych chtěl uvést, a to vyzbrojování diktátora Somoze a jemu podobných Američany. Nikdo v té době nepochyboval, ani v budoucnu nebude pochybovat, že to bylo nemorální. Otázka se vždy vedla a bude vést, zda to bylo nutné. Ti, co to obhajují, to obhajují jako nutné zlo podle teorie menšího zla, odpůrci budou tvrdit, že není menší zlo, když místo Ortegy zabijí lidi Somoz.

VIII. Tolik diskutované dekrety prezidenta republiky - o čem vlastně byly?

HTML design © Radek Klempera 1998